Komu věnuji tuhle půvabnou novou knížku,
právě uhlazenou suchou pemzou?
Tobě, Cornelie; vždyť tys míval ve zvyku
pokládat mé maličkosti za něco,
už tenkrát, když ses jako jediný z Italů odvážil
rozvinout všechen čas ve třech svazcích,
učených, Jupitere, a pracných!
Proto si vezmi tuhle knížku, ať je jakákoli
a ať za cokoli stojí — kéž, ó panno ochránkyně,
přetrvá stálá déle než jedno století.

Vrabčáku, potěšení mé dívky,
s nímž si hrává, jehož v klíně chová,
jemuž, když dychtivě klove, podává špičku prstu
a dráždívá ho k prudkému kousání,
kdykoli se mé zářivé touze
zachce zažertovat cosi milého
(a věřím, že jako útěchu ve svém trápení,
aby se pak utišil tíživý žár) —
kéž bych si i já mohl s tebou hrát jako ona
a ulevit smutným starostem srdce!
Je mi to tak milé, jak prý dívce
bylo zlaté jablko rychlonohé,
jež jí rozvázalo dlouho stažený pás.

Truchlete, ó Venuše a Amorové,
a všichni, kolik je vás, lidé půvabnější!
Mrtev je vrabčák mé dívky,
vrabčák, potěšení mé dívky,
jehož milovala víc než vlastní oči;
vždyť byl sladký jak med a znal svou paní
tak dobře, jak dívka zná svou matku,
a nehnul se z jejího klína,
nýbrž poskakoval sem a tam
a jen své paní bez ustání pípal.
Teď kráčí temnou cestou tam,
odkud prý se nikdo nevrací.
Buďte proklety, zlé temnoty
Orku, jež pohlcujete vše krásné;
tak krásného vrabčáka jste mi vzaly.
Ó zlý skutku! Ó ubohý vrabčáčku!
Teď tvou vinou mé dívce
pláčem opuchlá rudnou očička.

Ten člun, který vidíte, hosté,
tvrdí, že býval nejrychlejší z lodí,
a že náporu žádné plující klády
nedokázal nepředstihnout, ať bylo třeba
letět s vesélky, či s plachtou.
A tvrdí, že to nepopírá pobřeží
hrozivého Jadranu ani ostrovy Kyklady,
vznešený Rhodos a drsnou thráckou
Propontidu, ani divokou pontskou zátoku,
kde ten pozdější člun byl kdysi
listnatým lesem: vždyť na cytorském hřebeni
často zašuměl svým hovorným listím.
Pontská Amastri a zimostrázový Cytore,
tobě že tohle bylo a je nejlépe známo,
tvrdí ten člun; od prvopočátku prý
stál na tvém vrcholku,
v tvé hladině poprvé smočil vesélka
a odtud přes tolik nespoutaných úžin
nesl svého pána, ať volal vítr
zleva či zprava, nebo když Jupiter
příznivý do obou plachet zavál naráz;
a že žádné sliby pobřežním bohům
za sebe nečinil, když plul od nejzazšího moře
až sem k tomuto průzračnému jezeru.
Ale to bylo dřív: teď v ústraní
stárne v klidu a zasvěcuje se tobě,
dvojče Castore a dvojče Castorovo.

Žijme, má Lesbie, a milujme se,
a všechny řeči přísných starců
ceňme za jediný haléř.
Slunce může zapadat a vracet se:
nám, jakmile jednou zapadlo krátké světlo,
zbývá prospat jednu věčnou noc.
Dej mi tisíc polibků, pak sto,
pak další tisíc, pak druhých sto,
pak zase další tisíc, pak sto,
pak, až jich nasčítáme mnoho tisíc,
zpřeházíme je, abychom je neznali,
a aby nám nikdo zlý nemohl závidět,
až zví, kolik že bylo polibků.

Flavie, o svých rozkoších bys Catullovi,
kdyby nebyly nevkusné a nevzhledné,
rád pověděl, ba nedokázal bys mlčet.
Jenže miluješ jakousi horečnatou
děvku: a to se stydíš přiznat.
Že neproležíš noci sám,
marně zamlčuje křičící lože,
provoněné věnci a syrským olejem,
a poduška stejně tady i tam
promáčknutá, a rozviklaného lůžka
rozkývané vrzání a poposedávání.
Vždyť nic, docela nic nezmůže smilstvo tajit.
Proč? Nevystavoval bys tak vymrskané boky,
kdybys neprováděl nějaké nepřístojnosti.
Proto, ať máš cokoli dobrého i zlého,
pověz nám: chci tebe i tvé lásky
vynést k nebi půvabným veršem.

Ptáš se, kolik tvých polibků,
Lesbie, mi stačí až nazbyt.
Jak velký počet libyjského písku
leží v Kyréně, jež rodí silfium,
mezi věštírnou žhavého Jova
a posvátným hrobem starého Batta,
nebo kolik hvězd, když noc mlčí,
hledí na tajné lásky lidí,
tolik tě zlíbat polibky
stačí i nazbyt pošetilému Catullovi,
jež ani zvědavci nespočtou,
ani zlý jazyk neuhrane.

Ubohý Catulle, přestaň bláznit,
a co vidíš ztraceno, měj za ztracené.
Kdysi ti zářila jasná slunce,
když jsi chodíval tam, kam tě vedla dívka
milovaná mnou tak, jak nebude milována žádná.
Tam se tenkrát dělo mnoho hrátek,
jež jsi chtěl ty a dívka neodmítala.
Vskutku ti zářila jasná slunce.
Teď už ona nechce: nechtěj ani ty, nezvladatelný,
nepronásleduj tu, jež prchá, ani nežij v bídě,
nýbrž zatvrzelou myslí vytrvej, buď tvrdý.
Sbohem, dívko! Catullus už je tvrdý,
nebude tě hledat ani prosit proti tvé vůli:
ale ty budeš litovat, až tě nikdo nepoprosí.
Ničemnice, běda ti! Jaký život tě čeká!
Kdo teď za tebou přijde? Komu se budeš zdát krásná?
Koho teď budeš milovat? Čí prý budeš?
Koho budeš líbat? Komu skousneš rtíky?
Ale ty, Catulle, odhodlaně buď tvrdý.

Veranie, ze všech mých přátel
mi převyšuješ tři sta tisíců,
vrátil ses domů k svým penátům
a k svorným bratrům a staré matce?
Vrátil ses! Ó blažená zvěsti pro mě!
Spatřím tě zdravého a uslyším tě
vyprávět o Iberii, o místech, činech, národech,
jak je tvým zvykem, a přivinu si tě k šíji
a zlíbám tvá milá ústa a oči.
Ó, kolik je vás, lidé blaženější,
kdo je radostnější a blaženější než já?

Můj Varus mě, jak jsem tak zahálel na fóru,
zavedl podívat se na svou milou,
děvenku, jak se mi tehdy hned zdálo,
nikterak nevkusnou ani nepůvabnou.
Sotva jsme tam přišli, dali jsme se
do různých řečí, v nichž padlo, jaká je
teď Bithynie, jak se v ní vede,
a zda mi vynesla nějaký měďák.
Odpověděl jsem po pravdě, že nic není
ani samotným praetorům, ani jejich družině,
proč by si někdo odnesl hlavu mastnější,
zvlášť těm, kdo mají za praetora
mrzkého chlípníka, jenž si své lidi neváží ani za mák.
„Ale jistě přece,“ praví, „sis pořídil
to, co prý tam pochází,
nosiče k nosítkům.“ Já, abych se před dívkou
udělal zámožnějším,
„nevedlo se mi,“ pravím, „tak zle,
abych si — i když mi připadla mizerná provincie —
nemohl opatřit osm rovných chlapů.“
Přitom jsem neměl ani jednoho, tady ani tam,
kdo by si mohl na šíji naložit
třeba zlomenou nohu starého kavalce.
Tu ona, jak slušelo pěkné nestydě,
„prosím tě,“ povídá, „milý Catulle,
půjč mi ty své na chvilku: chci se dát
odnést k Sarapidovi.“ „Počkej,“ řekl jsem dívce,
„to, co jsem právě řekl, že mám —
spletl jsem se: můj druh
Gaius Cinna — ten si je pořídil.
Ale ať jsou jeho nebo mé, co je mi po tom?
Užívám je tak dobře, jako bych si je pořídil sám.
Ale ty žiješ nesnesitelně mdle a otravně,
u tebe si člověk nesmí dovolit nedbalost.“

Furie a Aurelie, druhové Catullovi,
ať pronikne až k nejzazším Indům,
kde se pobřeží tříští o daleko
dunící vlnu východní,
ať k Hyrkánům či zženštilým Arabům,
či k Sakům a šíponosným Parthům,
či k hladinám, jež barví
sedmiramenný Nil,
ať překročí vysoké Alpy
a spatří památky velkého Caesara,
galský Rýn, hrozivou pláň,
a nejzazší Britany —
tohle všechno, cokoli přinese vůle
nebešťanů, jste se mnou připraveni podstoupit:
vyřiďte mé dívce
pár slov, a ne laskavých.
Ať si žije a daří se jí s jejími záletníky,
jež v objetí drží po třech stech naráz,
žádného vpravdě nemilujíc, leč všem donekonečna
rozrážejíc slabiny;
ať nehledí, jak dřív, po mé lásce,
jež její vinou padla jak na kraji louky
květ, když jej míjející
pluh zavadil.

Asinie Marrucine, levé ruky
neužíváš pěkně při žertu a víně:
kradeš šátky nepozorným.
Myslíš, že je to vtipné? Mýlíš se, hlupáku!
Je to věc sprostá a nevkusná, jak jen může být.
Nevěříš mi? Věř bratru
Pollionovi, jenž by tvé krádeže rád vykoupil
třeba talentem; vždyť je to hoch výmluvný
v půvabu a vtipu.
Proto buď čekej tři sta
jedenáctislabičných veršů, nebo mi šátek vrať,
nezáleží mi na jeho ceně,
ale je to památka na mého druha.
Vždyť saetabské šátky z Iberie
mi darem poslali Fabullus
a Veranius: ty musím milovat,
i svého Veraniólka i Fabulla.

Dobře se u mne navečeříš, milý Fabulle,
za pár dní, budou-li ti bohové přát,
přineseš-li s sebou dobrou a bohatou
večeři, a nezapomeň na spanilou dívku,
na víno, na vtip a na samý smích.
Přineseš-li tohle, pravím, náš milý,
dobře se navečeříš; vždyť měšec tvého Catulla
je plný pavučin.
Zato však dostaneš čirou lásku
a cokoli je sladšího a jemnějšího:
dám ti totiž mast, kterou mé dívce
darovaly Venuše a Amorové,
a až ji přivoníš, budeš prosit bohy,
aby tě, Fabulle, celého proměnili v nos.

Kdybych tě nemiloval víc než své oči,
rozmilý Calve, za ten dárek
bych tě nenáviděl nenávistí Vatiniovou:
vždyť co jsem provedl, co jsem řekl,
žes mě měl tak zle utýrat tolika básníky?
Ať tomu klientu bohové sešlou mnoho zlého,
jenž ti poslal tolik těch bezbožníků.
Jestli ti však, jak tuším, ten nový a vybraný
dárek dává učitýlek Sulla,
pak mi není zle, nýbrž dobře a blaze,
že tvá námaha nepřijde nazmar.
Velcí bohové, hrozná a prokletá knížka,
kterou jsi ovšem svému Catullovi
poslal, aby zemřel hned toho dne,
o Saturnáliích, nejlepším ze dnů!
Ne, ne, tohle ti, šejdíři, jen tak neprojde:
vždyť sotva se rozední, poběžím ke knihkupeckým
schránkám, Caesie, Aquiny,
Suffena, všechny ty jedy posbírám
a odměním se ti těmihle mukami.
Vy zatím sbohem, kliďte se
tam, odkud jste přinesli svou zlou nohu,
pohromo naší doby, nejhorší básníci.

Budete-li snad vy, čtenáři
mých hloupůstek, a nezaleknete se
vztáhnout na nás své ruce,

Svěřuji tobě sebe i svou lásku,
Aurelie. Prosím o cudnou laskavost,
abys — jestli sis kdy v duši přál
něco, oč bys usiloval jako o čisté a neporušené —
mi toho chlapce zachoval v cudnosti,
nemyslím před davem: těch se nebojím,
kdo po ulici sem a tam
procházejí zabráni do svých věcí;
z tebe však mám strach a z tvého údu,
nebezpečného hochům dobrým i špatným.
Tím si hýbej, kde chceš a jak chceš,
kolik chceš, kdykoli bude venku připraveno:
jen tohohle jednoho vyjímám, myslím, že cudně.
Jestli tě však zlá mysl a šílený vztek
vženou, ničemo, do takové viny,
že úklady napadneš mou hlavu,
ach, pak běda tobě, ubohému a zlého osudu,
jemuž roztaženýma nohama otevřenými vraty
proženou ředkve a parmy.

Ojedu vás zezadu a napíchnu vám na ústa,
nestydo Aurelie a zvrhlíku Furie,
kteří jste mě podle mých veršíků,
že jsou změkčilé, pokládali za málo cudného.
Vždyť zbožnému básníkovi sluší, aby byl cudný
on sám, u veršíků toho není třeba,
ty totiž mají vtip a půvab teprve tehdy,
jsou-li změkčilé a málo cudné
a dokážou vzbudit svrbění,
nemyslím u chlapců, ale u těch chlupáčů,
kteří nedokážou pohnout ztuhlými bedry.
Vy, protože jste četli o mnoha tisících
polibků, máte mě za špatného chlapa?
Ojedu vás zezadu a napíchnu vám na ústa.

Ó Kolonie, jež toužíš dovádět na dlouhém mostě
a máš připraveno tančit, ale bojíš se o neduživé
nožky můstku stojícího na sešlapaných prkýnkách,
aby se nepřevrátil naznak a nespočinul v duté bažině,
kéž se ti po tvé chuti dostane dobrého mostu,
na němž by se směly konat i obřady Salisubsilovy,
dopřej mi, Kolonie, ten dar největšího smíchu.
Chci, aby jeden můj spoluměšťan z tvého mostu
spadl střemhlav do bláta hlavou i patama,
tam, kde je z celého jezera a páchnoucí bažiny
nejčernější a nejhlubší tůň.
Je to člověk nadobro pitomý, nemá rozumu ani co dvouleté
dítě dřímající v rozechvělé náruči otcově:
ačkoli má za ženu dívku v nejsvěžejším květu
(a dívku útlejší než něžné kůzle,
již je třeba střežit pečlivěji než nejčernější hrozny),
nechává ji dovádět, jak se jí zlíbí, a nedbá o ni ani za mák,
ani se ze své strany nezvedne, nýbrž jak olše
poražená v příkopu ligurskou sekerou leží,
cítě z toho všeho právě tolik, jako by nikde nic nebylo:
takový je ten můj tupec — nic nevidí, nic neslyší,
kdo sám je, zda je či není, ani to neví.
Teď ho chci shodit z tvého mostu po hlavě,
zda by se dala náhle vyburcovat ta tupá strnulost
a jeho netečnou mysl zanechat v hlubokém bahně,
jako mezek nechává železnou podkovu v lepkavé tůni.

Aurelie, otče všech hladovění,
nejen těchhle, ale všech, kolik jich bylo
nebo je nebo v příštích letech bude,
toužíš ojet zezadu mou lásku.
A ne tajně: vždyť jsi s ním, žertuješ s ním,
lepíš se mu k boku a všechno zkoušíš.
Marně: neboť tebe, jenž mi strojíš úklady,
si podám první tím, že ti ho vrazím do úst.
A kdybys to dělal nasycen, mlčel bych:
teď mě však bolí právě to, že hladovět,
ach běda, se ten hoch a žíznit naučí.
Proto přestaň, dokud smíš se ctí,
ať neskončíš, ale s hubou plnou.

Ten Suffenus, Vare, kterého dobře znáš,
je člověk půvabný, vtipný a světácký,
a týž skládá zdaleka nejvíc veršů.
Myslím, že jich má popsáno
deset tisíc nebo víc, a ne, jak bývá,
zapsaných na palimpsestu:
královský papír, nové svitky,
nové válečky, řemínky, rudá kůže,
vše linkované olovem a uhlazené pemzou.
Když to čteš, ten pěkný a světácký
Suffenus se zase jeví jako pouhý kozodoj
nebo kopáč: tak se propadne a promění.
Co si o tom máme myslet? Ten, kdo se ještě před chvílí
zdál šprýmař nebo cokoli v té věci vybroušenějšího,
je vzápětí nevtipnější než nevtipný venkov,
jakmile se dotkne básní, a týž není nikdy
tak blažený jako tehdy, když píše báseň:
tolik se sám sobě raduje a sám sebe obdivuje.
Ovšem tak se mýlíme všichni, a není nikdo,
v němž bys v nějaké věci nemohl spatřit
Suffena. Každému je přidělen jeho blud,
jenže nevidíme, co máme v mošně na zádech.

Furie, který nemáš ani otroka, ani truhlici,
ani štěnici, ani pavouka, ani oheň,
zato máš otce i macechu, jejichž
zuby dokážou sežvýkat i křemen,
vede se ti krásně s tvým otcem
a s dřevěnou manželkou otcovou.
A není divu: všichni se dobře těšíte zdraví,
krásně trávíte, ničeho se nebojíte,
ani požárů, ani těžkých pádů domů,
ani hanebných krádeží, ani jedovatých úkladů,
ani jiných nešťastných nehod.
A těla máte vyprahlejší než roh
nebo cokoli je ještě sušší,
sluncem a mrazem a hladem.
Proč by se ti nemělo vést dobře a blaze?
Nemáš potu, nemáš slin,
ani hlenu a mrzkého nosního výtoku.
K téhle čistotě přidej ještě čistší,
že řiť máš čistší než slánku,
a za celý rok se nevykadíš ani desetkrát;
a to je tvrdší než bob a oblázky,
takže i kdybys to rukama drtil a třel,
prstu by sis nikdy neušpinil.
Těmihle výhodami tak blaženými, Furie,
nepohrdej ani je neměj za nic,
a přestaň si vyprošovat těch svých
sto sesterciů: vždyť jsi dost blažený.

Ó ty, kvítku rodu Juventiů,
nejen těchhle, ale všech, kolik jich bylo
nebo napříště v jiných letech bude,
raději bych, abys byl dal bohatství Midovo
tomu, kdo nemá ani otroka, ani truhlici,
než aby ses jím nechal takhle milovat.
„Cože? Není to hezký člověk?“ namítneš. Je:
ale ten hezoun nemá ani otroka, ani truhlici.
To si klidně odbývej a zlehčuj:
a přece nemá ani otroka, ani truhlici.

Nestydo Thalle, měkčí než králičí chlup
nebo než husí morek nebo než nejspodnější lalůček ucha
nebo než ochablý úd starce a pavučinatá plíseň,
a týž Thallus, dravější než bouřlivá vichřice,
když luna ukáže ženy podřimující,
vrať mi můj plášť, který jsi šlohl,
a saetabský šátek a malované thynské tretky,
hlupáku, jimiž se okázale honosíš, jako by byly po předcích.
Ty teď odlep od svých drápů a vrať,
ať tvůj vlněný bůček a měkoučké ruce
ohavně nepočmárají vpálené biče,
a ať se nezmítáš neobvykle jak malá loďka
zaskočená na širém moři, když běsní vítr.

Furie, váš domeček není vystaven
vání Jihu ani Západního větru,
ani lítého Boreu či Apéliótu,
nýbrž patnácti tisícům dvěma stům dluhu.
Ó vítr hrozivý a morový!

Sluho, chlapče starého falernského,
nalévej mi trpčí poháry,
jak velí zákon paní správkyně Postumie,
opilejší než opilá bobule.
Vy však odtud pryč, kam chcete, vodo,
zhoubo vína, a stěhujte se k mravokárcům:
tady vládne čistý Thyoniův mok.

Pisonova družino, ty prázdná četo
s ranci pěkně nachystanými a lehkými,
nejlepší Veranie a ty, můj Fabulle,
jak se vám daří? Snesli jste s tím
ztuchlíkem už dost zimy a hladu?
Vykazuje se ve vašich účtech nějaký zisk
mezi výdaji, jako u mě, jenž jsem provázel
svého praetora a účtuji si jako zisk to, co jsem vydal?
Ó Memmie, pěkně a dlouho jsi mě na znak
celým tím kůlem pomalu napíchal do úst.
Ale jak vidím, potkal vás stejný
osud: vždyť jste byli nacpáni neméně velkým klackem.
Shánějte si urozené přátele!

Kdo se na tohle může dívat, kdo to může snést,
leda nestyda, žrout a hazardní hráč,
že Mamurra má to, co dřív mělo
vlasaté Galsko a nejzazší Británie?
Zvrhlý Romule, tohle budeš vidět a snášet?
A on teď zpupný a přebytkem oplývající
bude obcházet ložnice všech
jak bílý holoubek nebo Adónis?
Zvrhlý Romule, tohle budeš vidět a snášet?
Jsi nestyda, žrout a hazardní hráč.
Kvůli tomu snad, jedinečný vojevůdce,
jsi byl na nejzazším ostrově západu,
aby ten váš prošoustaný pyj
prožral dvacet nebo třicet milionů?
Co jiného je to než zvrácená štědrost?
Málo prohýřil nebo málo prožral?
Nejdřív rozházel otcovský majetek;
druhá byla pontská kořist; pak třetí
iberská, o níž ví zlatonosná řeka Tagus.
Teď se o něj bojí Galie i Británie.
Proč toho ničemu hýčkáte? Nebo co dokáže
jiného než hltat tučná dědictví?
Kvůli tomu snad, vy nejbohatší z města,
tcháne a zeti, jste všechno rozvrátili?

Alfene, zapomnětlivý a věrolomný ke svým svorným druhům,
už ti není, tvrdý, ani trochu líto tvého milého přítele?
Už mě zradit, už mě oklamat neváháš, věrolomníku?
A bezbožné skutky lstivých lidí se nebešťanům nelíbí;
ty na to nedbáš a mě ubohého opouštíš v neštěstí.
Běda, co mají, pověz, lidé dělat, komu mají věřit?
Vždyť tys mi velel odevzdat duši, ty ničemo,
a lákal jsi mě do lásky, jako by mi vše bylo bezpečné.
A týž se teď stahuješ a všechna svá slova i skutky
necháváš marně odnášet větrům a vzdušným mlhám.
Jestli tys zapomněl, bohové pamatují, pamatuje Věrnost,
jež způsobí, že budeš svého činu později litovat.

Sirmione, oko všech poloostrovů
a ostrovů, kolik jich jen v průzračných jezerech
a na širém moři nese obojí Neptun,
jak rád a jak šťasten tě zase navštěvuji,
sotva sám sobě věře, že jsem opustil
thynské a bithynské pláně a vidím tě v bezpečí!
Ó, co je blaženějšího než zbavit se starostí,
když mysl odloží břímě a my, znaveni
cizinou a námahou, přicházíme k svému krbu
a spočineme na vytouženém loži?
Tohle jediné stojí za tolik útrap.
Buď zdrávo, půvabné Sirmio, a raduj se z pána;
radujte se i vy, ó lydské vlny jezera;
smějte se, co jen doma je smíchu.

Prosím tě, má sladká Ipsithillo,
mé potěšení, můj půvabe,
poruč, ať k tobě přijdu na polední.
A poručíš-li to, postarej se,
aby nikdo nezastrčil závoru u dveří
a aby tě nenapadlo odejít z domu;
nýbrž zůstaň doma a připrav nám
devět souvislých souloží.
Ale chceš-li něco udělat, poruč to hned:
vždyť ležím po jídle nasycen a na znaku
prorážím tuniku i plášť.

Ó nejlepší ze zlodějů lázeňských,
otče Vibennie, a ty zvrhlý synu,
(neboť otec je špinavější pravicí,
syn hltavější řití),
proč neodejdete do vyhnanství a do zlých krajů,
když otcovy lupy
jsou lidu známé, a ty, synu, nemůžeš
své chlupaté půlky prodat ani za měďák?

Pod ochranou Diany jsme,
dívky a neposkvrnění chlapci;
Dianu, neposkvrnění chlapci
a dívky, opěvujme.
Ó dcero Latónina, velký
potomku největšího Jova,
již matka porodila u délské
olivy,
abys byla paní hor
a zelenajících se lesů
a skrytých mýtin
a šumících řek;
ty jsi jako Lucina zvána
trpícím rodičkám, jako Juno,
ty jsi mocná Trivia a podle vypůjčeného
světla zvána Luna.
Ty, bohyně, měsíčním během
vyměřuješ roční pouť
a venkovské příbytky rolníka
plníš dobrou úrodou.
Buď svatá pod kterýmkoli jménem
se ti zlíbí, a Romulův rod,
jak jsi bývala odedávna zvyklá,
ochraňuj svou dobrotivou mocí.

Něžnému básníkovi, mému druhu
Caeciliovi, papyre, prosím vyřiď,
ať přijde do Verony, opustí hradby
Nového Coma a pobřeží Lária:
chci totiž, aby vyslechl jisté úvahy
svého a mého přítele.
Proto, bude-li mít rozum, cestu zhltne,
i kdyby ho spanilá dívka tisíckrát
při odchodu volala zpět a obě ruce
mu kolem šíje vinouc prosila, ať zůstane —
ta, co teď, hlásí-li mi pravdu,
po něm hyne nezvladatelnou láskou:
vždyť od chvíle, co četla načatou
Paní Dindymskou, od té doby ubohé
plameny stravují nitro morku.
Odpouštím ti, dívko
učenější než sapfická Múza:
vždyť půvabně
započal Caecilius svou Velkou Matku.

Letopisy Volusiovy, prosraný papíre,
splňte slib za mou dívku:
vždyť svaté Venuši a Amorovi
slíbila, budu-li jí navrácen
a přestanu-li vrhat líté jamby,
že nejvybranější spisy nejhoršího básníka
dá kulhavému bohu
spálit na neblahém dříví.
A ta nejhorší dívka nahlédla,
že to bohům slíbila žertovně a půvabně.
Teď, ó zrozená z modravého moře,
ty, jež obýváš svaté Idalium a otevřené Urie,
a Ankónu a rákosím zarostlý Knidos,
a Amathús a Golgy,
a Dyrrhachium, tržiště Jadranu,
přijmi ten slib za splacený a odbytý,
není-li nevkusný a nepůvabný.
Vy zatím do ohně,
plné venkovské neotesanosti,
Letopisy Volusiovy, prosraný papíre.

Chlípná krčmo a vy, štamgasti,
devátý sloup od bratří v čapkách,
myslíte, že jen vy máte údy,
že jen vám je dovoleno prošoustat každou dívku,
co jich je, a ostatní pokládat za kozly?
Nebo, protože sedíte v jedné řadě, hlupáci,
sto nebo dvě stě, myslíte, že se neodvážím
všem dvěma stům sedícím naráz vrazit do úst?
Tak si to jen myslete: vždyť vám celé
průčelí krčmy počmárám čuráky.
Neboť dívka, jež uprchla z mého náručí,
milovaná tolik, jak nebude milována žádná,
za niž jsem svedl velké boje,
usadila se tady. Ji milujete vy všichni,
hodní a zámožní, a co je hanebné,
i vy všichni ničemní záletníci z postranních uliček:
ty přede všemi, jeden z dlouhovlasých,
synu králičí Celtiberie,
Egnatie, jehož dělá hodným tmavý plnovous
a zuby vydrhnuté iberskou močí.

Zle je, Cornificie, tvému Catullovi,
zle je mu, u Herkula, a trudno,
a čím dál hůř den ze dne, hodinu za hodinou.
A tys ho — což je to nejmenší a nejsnadnější —
jakým slůvkem útěchy potěšil?
Zlobím se na tebe. Takhle nakládáš s mou láskou?
Aspoň trošku jakékoli útěchy,
smutnější než Simonidovy slzy.

Egnatius, protože má bílé zuby,
se šklebí při každé příležitosti. Přijde-li se
k lavici obžalovaného, když řečník budí pláč,
šklebí se. Truchlí-li se u hranice zbožného syna,
když osiřelá matka oplakává jediného,
šklebí se. Ať je cokoli, ať je kdekoli,
ať dělá cokoli, šklebí se. Má tuhle chorobu,
a není vybraná, myslím, ani světácká.
Proto tě musím napomenout, dobrý Egnatie.
Kdybys byl Říman nebo Sabin nebo Tiburťan
nebo šetrný Umber nebo tučný Etrusk
nebo Lanuvijec, snědý a zubatý,
nebo Zapadan, abych se dotkl i svých krajanů,
nebo kdokoli, kdo si čistě myje zuby,
přece bych nechtěl, aby ses šklebil při každé příležitosti;
vždyť není nic pošetilejšího než pošetilý smích.
Teď jsi Celtiber: a v celtiberské zemi
si každý tím, co vymočil, ráno
drhne zuby a rudou dáseň,
takže čím je ten váš zub vyleštěnější,
tím víc prozrazuje, žes vypil moči.

Jaká zlá mysl tě, ubohý Ravide,
žene střemhlav do mých jambů?
Jaký bůh, tebou špatně přivolaný,
ti chystá vyvolat pošetilou svár?
Snad abys přišel lidem do úst?
Co chceš? Toužíš být proslulý za každou cenu?
Budeš, když už jsi mou lásku
chtěl milovat za cenu dlouhého trestu.

Ameana, ta prostopášná holka,
si na mně vyžádala celých deset tisíc,
ta holka s tím ošklivým nosíkem,
milenka onoho formijského bankrotáře.
Příbuzní, kterým na té dívce záleží,
svolejte přátele a lékaře:
ta dívka není zdravá a nezvykla se ptát
zrcadla z bronzu, jak vlastně vypadá.

Sem ke mně, jedenáctislabičné verše, kolik vás je,
všichni odevšad, kolikkoli vás všech je.
Ta hnusná coura si myslí, že jsem k smíchu,
a odpírá mi vrátit vaše
psací tabulky — snesete-li to.
Pronásledujme ji a znovu se dožadujme.
Ptáte se, která to je? Ta, kterou vidíte
kráčet nestydatě, herecky a protivně
se šklebící tlamou galského psíka.
Obstupte ji a znovu se dožadujte:
„Hnusná couro, vrať ty tabulky,
vrať, hnusná couro, ty tabulky!“
Nedbáš ani za groš? Ty bláto, ty nevěstinče,
nebo cokoli zpustlejšího, čím jen dovedeš být.
Přesto to ještě nesmíme pokládat za dost.
A když nic jiného nejde, vytiskněme aspoň ruměnec
z té psí, nestoudné tváře.
Zvolejte znovu, ještě hlasitěji:
„Hnusná couro, vrať ty tabulky,
vrať, hnusná couro, ty tabulky!“
Ale nic nezmůžeme, nic ji nepohne.
Musíme změnit způsob i metodu,
zmůžete-li snad ještě něco víc:
„Počestná a poctivá, vrať ty tabulky.“

Buď zdráva, dívko ani s malinkým nosem,
ani s hezkou nožkou, ani s černýma očima,
ani s dlouhými prsty, ani se suchými ústy,
ani vskutku s příliš vybraným jazykem,
milenko onoho formijského bankrotáře.
Tebe že provincie prohlašuje za krásnou?
S tebou že se poměřuje naše Lesbie?
Ó věku nechápavý a nevtipný!

Ó statku náš, ať sabinský, či tiburský
(neboť tiburský že jsi, tvrdí ti, jimž není
k srdci ublížit Catullovi; komu však to k srdci je,
o kterýkoli zástavu, žes sabinský, se sázejí) —
ale ať sabinský, či po pravdě tiburský,
rád jsem pobyl v tvé předměstské
vile a zapudil z prsou zlý kašel,
jejž mi ne bez viny přivodil žaludek,
když jsem prahl po nákladných hostinách.
Neboť když chci být Sestiovým hostem,
jeho řeč proti kandidátu Antiovi,
plnou jedu a moru, jsem si přečetl.
Tu mnou těžký, chladný a častý kašel
lomcoval, dokud jsem neutekl do tvého klína
a nevyléčil se zahálkou a kopřivou.
Proto ti zotaven vzdávám největší díky,
žes nepomstil můj hřích.
A nezdráhám se už, přijmu-li ta bezbožná
Sestiova psaní, aby chřipku a kašel
nepřinesla mně, ale samému Sestiovi zima,
jenž mě zve tehdy, jen když jsem přečetl špatnou knihu.

Septimius, chovaje svou milou Akmé
v klíně, pravil: „Moje Akmé,
nemiluji-li tě šíleně a nejsem-li hotov
tě milovat vytrvale po všechna léta
tolik, co jen kdo nejvíc může, až k zahynutí,
kéž sám v Libyi a ve spálené Indii
vejdu vstříc modrookému lvu.“
Jak to řekl, Amor nalevo, jak předtím,
napravo kýchl na souhlas.
A Akmé, zlehka zaklánějíc hlavu
a spanilé, opilé oči sladkého chlapce
těmi nachovými ústy zlíbavši,
pravila: „Tak, můj živote, Septimílku,
sloužit budeme stále tomuto jednomu pánu,
neboť mnohem větší a prudší
oheň mi hoří v měkké dřeni kostí.“
Jak to řekla, Amor nalevo, jak předtím,
napravo kýchl na souhlas.
Nyní, vyšedše z dobré předzvěsti,
vzájemnou myslí milují a jsou milováni.
Ubohý Septimius jednu Akmé
má raději než Sýrie a Británie:
v jediném Septimiovi věrná Akmé
nachází rozkoše a slasti.
Kdo kdy viděl lidi šťastnější,
kdo Venuši příznivější?

Už jaro vrací vlažná bezmrazá tepla,
už zuření rovnodenného nebe
tichne v líbezných váncích Zefyra.
Opusťme, Catulle, frýžské pláně
a úrodný kraj parné Nikaie:
leťme k slavným městům Asie.
Už předchvějná mysl touží se toulat,
už radostné nohy sílí dychtivostí.
Ó sladké družiny druhů, buďte zdrávy,
vás, kteří jste spolu zdaleka vyšli z domova,
rozličné, rozmanité cesty domů odnášejí.

Porcie a Sokratione, dvě levice
Pisonovy, prašivino a hlade světa,
vás že mému Veraniolovi a Fabullovi
předešel onen obřezaný Priapus?
Vy že skvělé hostiny nákladně
za bílého dne pořádáte? A moji druhové
shánějí na rozcestí pozvání?

Tvé medové oči, Iuventie,
kdyby mi někdo dovolil bez ustání líbat,
až do tří set tisíckrát bych je líbal,
a nikdy bych se nezdál nasycen,
ani kdyby hustší než suché klasy
byla setba našeho líbání.

Nejvýmluvnější z Romulových vnuků,
kolik jich je a kolik jich bylo, Marku Tullie,
a kolik jich v příštích letech bude,
největší díky ti vzdává Catullus,
nejhorší ze všech básník,
o tolik nejhorší ze všech básník,
oč ty nejlepší ze všech patron.

Včera, Licinie, ve dni volna
jsme mnoho hráli na mých tabulkách,
jak jsme se dohodli být rozmarní.
Píše veršíky, každý z nás dvou
si pohrával s metrem hned tak, hned onak,
oplácejíce si vzájemně žertem i vínem.
A odešel jsem odtud tvým půvabem
rozníceni, Licinie, a vtipem,
takže mě ubohého ani jídlo netěšilo,
ani spánek nezakryl klidem oči,
nýbrž nezkrocen po celém loži zuřením
jsem se převracel, dychtě spatřit světlo,
abych s tebou mluvil a byl s tebou zároveň.
A když unavené prací údy
napolo mrtvé na lůžku ležely,
tuto báseň, milý, jsem ti udělal,
z níž bys prohlédl mou bolest.
Nyní se, prosím, nebuď troufalý a našimi prosbami,
snažně žádáme, nezhrdej, očičko,
ať od tebe Nemesis nežádá tresty zpět.
Je to prudká bohyně: střez se ji urazit.

Ten se mi zdá roven bohu,
ten, smí-li se říci, převyšovat bohy,
kdo sedě naproti tobě znovu a znovu
tě hledí a slyší
sladce se smát — což mně ubohému veškeré
smysly vyrývá: neboť jakmile tě,
Lesbie, spatřím, nezbývá mi nic
z hlasu, jazyk však ztrne, útlý pod údy
plamen se rozlévá, vlastním zvukem
zvoní mi uši, dvojí temnotou
se zastírají oči.
Zahálka, Catulle, ti škodí:
zahálkou se bujíš a příliš se vzpínáš.
Zahálka i krále už dříve i blažená
města zahubila.

Co je, Catulle? Proč otálíš zemřít?
V kurulním křesle sedí vřed Nonius,
skrze konzulát křivě přisahal Vatinius:
co je, Catulle? Proč otálíš zemřít?

Zasmál jsem se komusi z davu,
kdo, když můj Calvus podivuhodně
Vatiniovy zločiny rozvinul,
s obdivem řekl, zvedaje ruce:
„Velcí bohové, výmluvný prcek!“

Othonova hlava je náramně maličká,
a Heriovy nohy hrubé, napůl umyté,
jemný a lehký prd Libonův —
ne-li všechno, přál bych si, aby se nelíbilo
tobě a Fuficiovi, tomu převařenému starci.
Znovu se budeš zlobit na mé jamby,
nevinné, ty jediný veliteli.

Prosíme, není-li ti to snad na obtíž,
ukaž nám, kde jsou tvé skrýše.
Hledali jsme tě na menším poli,
tebe v cirku, tebe ve všech knihkupectvích,
tebe v posvátném chrámu nejvyššího Jova.
V Magnově sloupořadí jsem zároveň,
příteli, chytal všechny ženušky,
které jsem přece viděl s klidnou tváří.
Právě tak jsem sám naléhal:
„Kde mám svého Cameria, vy ničemné dívky?“
Jedna z nich řekla, obnaživši prs:
„Hle, zde se ukrývá v růžových prsíčkách.“
Ale snést tě už je Herkulův úkol.
Ani kdybych byl utvořen jako onen krétský strážce,
ani kdybych se nesl Pegasovým letem,
ani já Ladas nebo perutonohý Perseus,
ani sněžný a rychlý Rhesův spřežaj:
přidej k tomu pernaté a okřídlené
a zároveň se doptej po běhu větrů —
spoutané kdybys mi je, Camerie, věnoval,
přesto bych vyčerpán do morku kostí
a mnohou mdlobou stráven
byl, tebe, příteli, si vyhledávaje.
Tak velikou pýchou se odpíráš, příteli?
Řekni nám, kde budeš, vyjev to
směle, svěř se, důvěřuj světlu.
Drží tě teď mléčné dívky?
Držíš-li jazyk v zavřených ústech,
promarníš všechny plody lásky:
upovídaná se raduje Venuše z řeči.
Anebo, chceš-li, si třeba zamkni patro,
jen buď účasten pravé lásky.

Ó věc směšnou, Catone, a šprýmovnou,
hodnou tvého sluchu a tvého chechtotu.
Směj se, Catone, jak jen máš rád Catulla:
je to věc směšná a příliš šprýmovná.
Přistihl jsem právě chlapíka, jak dívku
šoustá: toho jsem, líbí-li se Dioně,
místo kopí svým ztuhlým srazil.

Pěkně se ti shodli nestoudní hanebníci,
Mamurra a ten změkčilec Caesar.
A není divu: stejné skvrny na obou,
jedna městská a ona formijská,
vtištěny sedí a nedají se smýt:
stejně chorobní ta dvojčata oba,
na jednom lehátku oba pavzdělaní,
tenhle není hltavější cizoložník než onen,
sokové a druhové v holčičkách:
pěkně se ti shodli nestoudní hanebníci.

Caelie, naše Lesbie, ona Lesbie,
ona Lesbie, kterou Catullus jedinou
víc než sebe a všechny své miloval,
teď na křižovatkách a v uličkách
odírá vnuky velkodušného Rema.

Bononská Rufa svého Rufulka kouří,
žena Menénova, kterou jste na hřbitovech
často viděli chvátat po hostině z hranice,
když stíhajíc chléb, jenž se skutálel z ohně,
byla tlučena od poloholého žháře.

Zdaž tě lvice v libyjských horách
či Skylla, štěkající spodní částí slabin,
tak tvrdou a ohyzdnou myslí zplodila,
žes hlas prosebníka v nejzazší tísni
měl v opovržení, ach, přespříliš ukrutného srdce?

Ó ty, jenž na heliconském
pahorku sídlíš, Uraniin synu,
který uchvacuješ něžnou pannu
k muži, ó Hymenaee Hymene,
ó Hymene Hymenaee,
ověnči skráně květy
sladce vonící majoránky,
vezmi svatební závoj, vesele sem,
sem přijď, nesa na sněžné
noze žlutý střevíc,
a probuzen radostným dnem,
pěje zvonivým hlasem
svatební písně,
dupej nohama do země, rukou
třas borovicovou pochodní.
Neboť Vinia se za Manlia,
jaká přišla na Idaliu sídlící Venuše
k frýžskému soudci,
za dobré znamení dobrá panna
se vdává,
jak zářící asijská myrta
květnatými větvičkami,
které bohyně hamadryády
sobě pro potěšení rosnou
vláhou živí.
Proto vzhůru, obrať sem kroky,
pospěš opustit thespijské
skály aonské jeskyně,
které shůry svlažuje
chladící nymfa Aganippé,
a zavolej domů paní,
dychtivou nového manžela,
poutaje jí mysl láskou,
jako houževnatý břečťan sem a tam
bloudě obepíná strom.
A vy rovněž zároveň, neporušené
panny, kterým nadejde
podobný den, nuže v taktu
zpívejte: ó Hymenaee Hymene,
ó Hymene Hymenaee.
Aby ochotněji, slyše,
že je volán ke své
službě, sem obrátil kroky
vůdce dobré Venuše, dobré
lásky spojovatel.
Kterého boha víc mají
vzývat úzkostní milenci?
Kterého z nebešťanů budou lidé
víc ctít? Ó Hymenaee Hymene,
ó Hymene Hymenaee.
Tebe pro své vzývá třesoucí se
rodič, tobě panny
rozvazují pásky ňader,
tebe se strachem dychtivým
zachycuje uchem nový ženich.
Ty sám do rukou divokému mladíku
květoucí dívenku
odevzdáváš z klína její
matky, ó Hymenaee Hymene,
ó Hymene Hymenaee.
Nic nemůže bez tebe Venuše
prospěšného získat,
co by dobrá pověst schválila:
ale může, chceš-li ty. Kdo by se odvážil
tomuto bohu se rovnat?
Žádný dům nemůže bez tebe
dát děti, ani rodič
se opřít o potomstvo:
ale může, chceš-li ty. Kdo by se odvážil
tomuto bohu se rovnat?
Země, jež by postrádala tvé obřady,
nemohla by dát ochránce
svým hranicím: ale mohla by,
chceš-li ty. Kdo by se odvážil
tomuto bohu se rovnat?
Otevřete závory dveří,
panna je zde. Vidíš, jak pochodně
třesou zářivými kadeřemi?
Ušlechtilý stud ji zdržuje:
jemuž však více naslouchajíc
pláče, že je nutno jít.
Přestaň plakat. Tobě, Au-
runculeio, nehrozí,
že by nějaká krásnější žena
spatřila jasný den
přicházející z Oceánu.
Takový v pestré zahrádce
bohatého pána zvykne
stát hyacintový květ.
Ale otálíš, den odchází:
vyjdi, nová nevěsto.
Vyjdi, nová nevěsto, zdá-li
se ti už vhod, a vyslechni
naše slova. Hle, jak pochodně
třesou zlatými kadeřemi:
vyjdi, nová nevěsto.
Tvůj muž, lehkovážně nepropadlý
zlému cizoložství,
za hanebnými hanbami se pídě,
nebude chtít od tvých něžných
prsíček spát opodál,
nýbrž jako pružná réva
obepíná zasazené stromy,
bude vpleten do tvého
objetí. Ale den odchází:
vyjdi, nová nevěsto.
Ó lože, jež všem —
bílou nohou lůžka —
jaké rozkoše přicházejí
tvému pánu, jaké blaho
za těkavé noci, jaké v pravé poledne
ať užívá! Ale den odchází:
vyjdi, nová nevěsto.
Zvedněte, ó chlapci, pochodně:
svatební závoj vidím přicházet.
Jděte, zpívejte v taktu:
ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Ať dlouho nemlčí drzý
fescenninský žert,
a ať neodpírá chlapcům ořechy
oblíbenec, slyše, že pán
opustil jeho lásku.
Dej ořechy chlapcům, líný
oblíbenče: dost dlouho
sis hrál s ořechy: teď se sluší
sloužit Talasiovi.
Oblíbenče, dej ořechy.
Šafářky ti byly sprosté,
oblíbenče, dnes i včera:
teď ti kadeřník
holí tvář. Ubohý, ach ubohý
oblíbenče, dej ořechy.
Říká se, navoněný ženichu,
že se stěží zdržuješ svých
holobrádků: ale zdrž se.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Víme, že tobě jsou známy jen ty
rozkoše, jež jsou dovoleny: ale ženáči
tytéž dovoleny nejsou.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Nevěsto, i ty se střez odepřít,
oč tvůj muž požádá,
aby si o to nešel jinam.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Hle, jak mocný a blažený
je dům tvého muže,
jenž ať ti bez ustání slouží
(ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee),
až do doby, kdy třesoucí
šedivé skráně stařecký věk
vším všem pokyvuje.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Přenes s dobrým znamením
přes práh zlaté nožky
a vejdi ohlazenými dveřmi.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Pohleď, jak tvůj muž jediný
uléhaje na tyrském loži
je celý k tobě nakloněn.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Jemu neméně než tobě
v nejhlubší hrudi hoří
plamen, ale hlouběji více.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Pusť oblou ručku
dívenky, ty v lemované tóze:
ať už přistoupí k loži muže.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Ó ženy dobré, dobře známé
starým mužům,
uložte dívenku.
Ó Hymene Hymenaee io,
ó Hymene Hymenaee.
Už smíš přijít, ženichu:
žena je pro tebe v ložnici,
zářící květoucí tváří,
jako bílý heřmánek
či žlutý mák.
Ale, ženichu, ať mi pomáhají
nebešťané, ty přesto neméně
jsi krásný, a Venuše tě
nezanedbává. Ale den odchází:
pospěš, neotálej.
Neotálel jsi dlouho,
už přicházíš. Dobrá Venuše
ať ti pomůže, neboť veřejně
toužíš po tom, po čem toužíš, a dobrou
lásku netajíš.
Ať dřív spočte prach
africký a třpytivé
hvězdy ten,
kdo chce spočíst
mnohé tisíce vašich her.
Hrejte si, jak libo, a brzy
dejte děti. Nesluší se,
aby tak staré jméno bylo
bez dětí, nýbrž z téhož rodu
ať se stále plodí.
Chci, aby maličký Torquatus
z klína své matky
napřahuje něžné ručky
sladce se usmíval na otce
pootevřeným rtíkem.
Ať je podoben svému otci
Manliovi a snadno ať jej i neznalí
všichni poznají,
a cudnost své
matky ať tváří prozradí.
Taková chvála od dobré
matky ať jeho rodu dosvědčí,
jaká jediná od nejlepší
matky zůstává Telemachovi,
sláva Penelopina.
Zavřete dveře, panny:
dost jsme si hráli. Ale, dobří
manželé, žijte blaze a
neustálou službou zdatné
cvičte mládí.

Večernice je zde: mladíci, povstaňte: večernice na Olympu
konečně stěží zvedá dlouho čekaná světla.
Už je čas povstat, už opustit bohaté stoly;
už přijde panna, už zazní svatební píseň.
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Vidíte, dívky, mladíky? Povstaňte proti nim:
věru že Večernice ukazuje oetské ohně.
Tak jistě je: vidíš, jak čile vyskočili?
Ne nadarmo vyskočili: zapějí něco, co sluší přemoci.
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Ne snadné vítězství je nám, vrstevnice, připraveno:
pohleďte, jak dívky u sebe hledají, co si nacvičily.
Ne nadarmo cvičí: mají něco, co stojí za zapamatování.
A není divu, vždyť usilovně pracují celou myslí.
My jsme jinam rozdělili mysl, jinam sluch:
právem tedy budeme přemoženi: vítězství miluje píli.
Proto teď aspoň obraťte svou mysl:
už začnou zpívat, už se bude slušet odpovídat.
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Večernice, jaký oheň se nese nebem ukrutnější?
Ty, jenž můžeš vyrvat dceru z objetí matky,
z objetí matky vyrvat dceru, která se drží,
a horoucímu mladíku darovat cudnou dívku.
Co dělají nepřátelé krutějšího v dobytém městě?
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Večernice, jaký oheň svítí na nebi milejší?
Ty, jenž svým plamenem stvrzuješ zaslíbené sňatky,
které smluvili muži, smluvili dřív rodiče,
a nespojili je dřív, než vzešel tvůj žár.
Co dávají bohové vytouženějšího nad šťastnou hodinu?
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Večernice nám, vrstevnice, odňala jednu z nás.
Neboť tvým příchodem vždy bdí stráž.
V noci se skrývají zloději, které týž, často se vraceje,
Večernice, přistihneš pod změněným jménem.
Ale dívkám se líbí hanit tě předstíraným nářkem.
Co na tom, hanějí-li toho, po němž tichou myslí touží?
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Jako květ, jenž skrytý roste v ohrazených zahradách,
neznámý dobytku, nevytržený žádným pluhem,
který hladí vánky, sílí slunce, vzkřísí déšť;
mnozí chlapci, mnohé dívky si jej přály:
týž, když utržen útlým nehtem odkvetl,
žádní chlapci, žádné dívky si jej nepřáli:
tak panna, dokud zůstává nedotčena, dokud je svým drahá;
když poskvrněným tělem ztratila cudný květ,
ani chlapcům nezůstává milá, ani dívkám drahá.
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.
Jako osamělá réva, jež roste na holém poli,
nikdy se nezvedne, nikdy neurodí sladký hrozen,
nýbrž skláněje sklopenou tíhou něžné tělo
už už se kořenem dotýká vršku výhonku;
o tu žádní rolníci, žádní býčci nepečovali:
ale je-li snad táž spojena s jilmem manželem,
mnozí rolníci, mnozí býčci o ni pečovali:
tak panna, dokud zůstává nedotčena, neobdělána stárne;
když v pravý čas dosáhla rovného sňatku,
je muži milejší a méně protivná rodiči.
A ty nebojuj s takovým manželem, panno.
Není správné bojovat s tím, komu tě odevzdal sám otec,
sám otec s matkou, jichž je nutno poslechnout.
Panenství není celé tvé, zčásti patří rodičům:
třetina otci, třetina je dána matce,
jen třetina je tvá. Nechtěj bojovat s dvěma,
kteří zeťovi dali svá práva zároveň s věnem.
Hymene, ó Hymenaee, Hymene, přijď, ó Hymenaee.

Přeplaviv se přes hluboká moře na rychlé lodi Attis,
jakmile dychtivě chvatnou nohou dosáhl frýžského háje
a přišel k temným, lesy ověnčeným místům bohyně,
tam pobízen zuřivým šílenstvím, s pomatenou myslí
odňal si ostrým pazourkem břemena slabin.
A tak, když pocítil údy zbavené mužství,
ještě čerstvou krví skvrně půdu země,
rozechvěn uchopil sněžnýma rukama lehký bubínek,
bubínek, Kybelin roh, tvé, matko, zasvěcení,
a otřásaje něžnými prsty dutou býčí kůži
jal se roztřeseně zpívat toto svým druhům:
„Nuže jděte do vysokých hájů Kybeliných, Gally, spolu,
spolu jděte, těkavá stáda dindymenské paní,
které vyhledávajíce cizí kraje jak vyhnanci
následujíce mou nauku, se mnou jako vůdcem, mé družky,
snesly jste dravou slanou tůň a nelítostné moře
a zbavily jste tělo mužství z přílišné nenávisti k Venuši,
rozvesele chvatným blouděním mysl své paní.
Ať pomalé prodlévání ustoupí z mysli: spolu jděte, následujte
k frýžskému domu Kybeliny, k frýžským hájům bohyně,
kde zní hlas cymbálu, kde duní bubny,
kde frýžský pištec hluboce zpívá do zahnuté píšťaly,
kde břečťanem ověnčené mainady prudce zmítají hlavami,
kde svaté obřady konají pronikavým ječením,
kde se onen těkavý zástup bohyně zvykl vznášet,
kam se nám sluší pospíchat chvatnými tanci.“
Sotva toto Attis, žena nepravá, druhům zapěl,
zástup náhle zaječí chvějivými jazyky,
lehký bubínek zaduní, dutá cymbála zařinčí,
k zelené Idě chvatně spěje rychlým krokem sbor.
Zuřivě zároveň supě, těkavě kráčí, sotva dechu popadá,
provázen bubínkem Attis, vůdce, temnými háji,
jak nezkrocená jalovice, jež se vyhýbá břemenu jha:
prudké Gally následují svého rychlonohého vůdce.
A tak, když unavené dosáhly domu Kybeliny,
z přílišné námahy usínají bez Ceres.
Líný spánek jim mdlou malátností přikrývá oči:
v měkkém klidu odchází zuřivé šílenství mysli.
Ale když Slunce zlatých úst zářivýma očima
projelo bílý éter, tvrdou zem, divé moře,
a čilými dupavými koni zapudilo noční stíny,
tu Spánek, prchaje od probuzeného Attida, chvatně odešel:
do rozechvělého klína jej přijala bohyně Pasithea.
Tak z měkkého klidu, prudce, bez šílenství,
jakmile Attis sám v srdci znovu probral své činy
a jasnou myslí uviděl, bez čeho a kde je,
s rozbouřenou duší se zase vrátil zpět k pobřeží.
Tam, hledě na širá moře uplakanýma očima,
oslovil vlast smutně tímto žalostným hlasem:
„Vlasti, ó má stvořitelko, vlasti, ó má roditelko,
kterou já ubohý opouštěje, jak uprchlí
sluhové pány, obrátil jsem nohu k hájům Idy,
abych byl mezi sněhem a mrazivými brlohy šelem
a zuřivě přišel ke všem jejich skrýším —
kde jen a v kterých místech tě položenu, vlasti, mám tušit?
Sama zřítelnice touží k tobě zaměřit svůj pohled,
dokud je má mysl na krátký čas prosta divé zuřivosti.
Já že budu odnesen do těchto hájů, vzdálen svého domu?
Vlasti, majetku, přátel, rodičů budu postrádat?
Postrádat trhu, palaistry, stadionu a tělocvičen?
Ubohý, ach ubohý, žalovat je nutno znovu a znovu, duše má.
Neboť jaký druh podoby je, jímž bych nebyl prošel?
Já žena, já jinoch, já efeb, já chlapec,
já jsem byl květem tělocvičny, já jsem byl ozdobou zápasiště:
u mne byly hojné dveře, u mne vlažné prahy,
u mne byl dům ověnčen květnatými věnci,
když jsem měl při východu slunce opouštět ložnici.
Já teď budu nazýván služkou bohů a otrokyní Kybeliny?
Já budu mainadou, já částí sebe sama, já mužem neplodným?
Já budu obývat zelené, chladné, sněhem oděné kraje Idy?
Já strávím život pod vysokými vrcholky Frýgie,
kde je laň, obyvatelka lesů, kde kanec, tulák hájů?
Už už mě mrzí, co jsem učinil, už už lituji.“
Jakmile z jeho růžových rtů rychle odlétl zvuk,
nesa nové zprávy k dvojím uším bohů,
tu Kybelé, uvolňujíc spřežená jha lvům
a pobízejíc levého nepřítele stád, takto promlouvá:
„Nuže,“ praví, „vzhůru, jdi, divoký, učiň, ať jej žene šílenství,
učiň, aby ranou šílenství se vrátil do hájů,
ten, jenž příliš svobodně touží prchnout mým rozkazům.
Nuže, bij si záda ocasem, snes své vlastní rány,
učiň, ať všechna místa zaznějí bučivým řevem,
divoce třas ryšavou hřívou na svalnaté šíji.“
Tak praví hrozivá Kybelé a rukou uvolňuje jha.
Šelma sama, sebe povzbuzujíc, zuřivě se v duchu podněcuje,
kráčí, řve, láme houští těkavou nohou.
A když přišla k vlhkým místům bělajícího se pobřeží
a spatřila něžného Attida u zrcadlící se hladiny moře,
vrhá se: on, pomatený, prchá do divokých hájů:
tam byl navždy, po celý čas života, otrokyní.
Bohyně veliká, bohyně Kybelé, bohyně, paní Dindyma,
daleko od mého domu ať je všechno tvé zuření, paní má:
jiné žeň poštvané, jiné žeň zběsilé.

Kdysi borovice, zrozené na vrcholu Pélia,
prý plavaly čirými vodami Neptunovými
k vlnám Fásidu a k Aiétovým hranicím,
když vybraní jinoši, síla argejského mužstva,
toužíce odvézt z Kolchidy zlaté rouno,
odvážili se proběhnout slaná mělčiny rychlou zádí,
zametajíce modravé hladiny jedlovými dlaněmi.
Bohyně, jež jim střeží hrady na vrcholcích měst,
sama zhotovila vůz letící lehkým vánkem,
spojujíc borové pletivo se zahnutým kýlem.
Ta loď první zasvětila do plavby nezkušenou Amfitrítu.
Jakmile zobcem rozťala větrnou hladinu
a vlna, zvířená vesly, zbělela pěnou,
vynořily se z bělající se tůně moře tváře,
mořské Nereovny, obdivující ten zázrak.
Toho dne, ne-li jiného, spatřili mořské
smrtelníci na vlastní oči nahé nymfy,
až po prsa vyčnívající z šedivé tůně.
Tehdy prý Péleus vzplanul láskou k Thetidě,
tehdy Thetis nepohrdla lidským sňatkem,
tehdy sám otec uznal, že Péleus má být s Thetidou spojen.
Ó vy, zrození v přílišně vytouženém věku století,
hrdinové, buďte zdrávi, rode bohů, ó dobré matek
potomstvo, buďte zdrávi znovu.
Vás já často, vás svým zpěvem budu oslovovat,
a zvláště tebe, tak nadmíru obdařeného šťastnými pochodněmi,
sloupe Thessálie, Péleu, jemuž sám Iuppiter,
sám otec bohů přenechal své lásky.
Tebe držela nejkrásnější Thetis, dcera Nereova?
Tobě dovolila Téthys vzít si svou vnučku
i Ókeanos, jenž mořem objímá celý svět?
Jakmile ony vytoužené dny po uplynutí času
nadešly, celá Thessálie se sjezdem hrne do domu,
plní se palác radujícím se zástupem:
nesou před sebou dary, tváří prozrazují radost.
Opouští se Kíeros, opouštějí ftíótské Tempe
i domy Krannónu a hradby Larísy,
scházejí se ve Farsálu, hrnou se pod farsálské střechy.
Nikdo neobdělává pole, měknou šíje býčkům,
nízká réva se nečistí zahnutými motykami,
hroudu netrhá skloněnou radlicí býk,
srp vinařů nezmenšuje stín stromu,
na opuštěné pluhy se snáší špinavá rez.
Ale jeho sídlo, kamkoli se bohatý palác
táhne, září třpytivým zlatem a stříbrem.
Bělá se slonovina na trůnech, září poháry na stole,
celý dům se raduje, skvělý královským pokladem.
Svatební lože bohyně je pak umístěno
uprostřed síně, hlazené indickým klem,
pokrývá je purpur, obarvený růžovou šťávou z mušle.
Tato pokrývka, zdobená dávnými postavami lidí,
obdivuhodným uměním líčí ctnosti hrdinů.
Neboť hledíc z šumícího pobřeží Díe,
Ariadné pozoruje Thésea, jak odjíždí s rychlým loďstvem,
nesouc v srdci nezkrotné běsnění,
a ani ještě nevěří, že vidí to, co vidí,
poněvadž tehdy poprvé probuzena ze zrádného spánku
spatří se ubohá, opuštěná na pustém písku.
Ale zapomnětlivý jinoch prchaje pohání vlny vesly,
zanechávaje své marné sliby větrné bouři.
Za ním z dálky z chaluh smutnýma očima Mínóova dcera,
jak kamenná socha bakchantky, hledí, běda,
hledí a zmítá se ve velkých vlnách starostí,
nedržíc jemnou čelenku na plavém temeni,
nemajíc zahalenou hruď lehkým pláštěm,
nemajíc hladkou páskou stažené mléčné prsy,
to vše, co jí sklouzlo z celého těla,
před jejíma nohama si pohrávaly slané vlny.
Tak tehdy ani o čelenku, ani o vlající plášť
se nestarajíc, celým srdcem na tobě, Thésee,
celou duší, celou myslí visela zoufalá.
Ach, ubohou, kterou neustálými žaly pomátla
Erykína, sejíc jí v srdci trnité starosti
v onen čas, od chvíle, kdy divoký Théseus,
vypluv ze zahnutých břehů Peiraiea,
dosáhl gortýnských střech nespravedlivého krále.
Neboť vyprávějí, že kdysi, donucena krutou pohromou,
aby splatila tresty za Androgeónovu vraždu,
vybrané jinochy a zároveň květ nevdaných dívek
Kekropova zem dávala Mínótaurovi jako hostinu.
Když těmito neštěstími byly tísněny úzké hradby,
sám Théseus se rozhodl své tělo za milé Athény
raději vydat, než aby taková mrtvá těla,
a přece ne mrtvá, z Kekropova města na Krétu byla vezena.
A tak, spoléhaje na lehkou loď a mírné vánky,
přišel k velkodušnému Mínóovi a k pyšným sídlům.
Jakmile ho dychtivým zrakem spatřila panna
královská, kterou sladce vonící cudné
lůžko živilo v měkkém objetí matky,
jako myrty, které plodí toky Eurótu,
či pestré barvy, jež vyvádí jarní vánek,
dříve od něho neodvrátila planoucí
oči, než celým tělem pojala plamen
do hloubi a celá vzplála v nejhlubším morku.
Běda, ty, jenž nemilosrdným srdcem krutě rozněcuješ vášně,
svatý hochu, jenž mísíš radosti se starostmi lidí,
a ty, jež vládneš Golgům a listnatému Idaliu,
do jakých vln jste vrhali v mysli rozníceného děvče,
často vzdychající po plavém cizinci!
Jaké strachy snášela v chřadnoucím srdci,
oč častěji zbledla víc než lesk zlata,
když toužil Théseus utkat se s divokou obludou
a šel vstříc buď smrti, nebo odměně slávy.
Přesto ne nemile a ne nadarmo, slibujíc bohům dárky,
tichým rtem zaněcovala své sliby.
Neboť jako na vrcholu Tauru dub, mávající větvemi,
nebo šišky nesoucí borovici s pryskyřicí potící kůrou,
nezkrotný vír, kroutě dechem kmen,
vyvrátí — ten padá daleko, z kořene vyvrácen,
kácí se dolů, a co mu vstoupí v cestu, široko láme —
tak Théseus přemoženým tělem srazil divokou obludu,
jež marně metala rohy do prázdných větrů.
Odtud zdráv obrátil krok s velkou chválou,
řídě bloudivé stopy tenkou nití,
aby ho, vycházejícího z labyrintských zákrutů,
nesvedl neprohlédnutelný zmatek stavby.
Ale proč já, odbočiv od první písně, více
bych vypravoval, jak opouštějíc tvář otce dcera,
jak objetí sestry, jak konečně matky,
jež ubohá, do dcery zamilovaná, se radovala,
nade všechny tyto dala přednost sladké lásce Théseově,
nebo jak, nesena lodí, k pěnivým břehům Díe
připlula, nebo jak ji, se zavřenýma spánkem očima,
opustil odjížděje zapomnětlivým srdcem její choť?
Často prý ona, v planoucím srdci běsnící,
z hloubi hrudi vydávala jasnozvučné hlasy,
a hned smutně vystupovala na strmé hory,
odkud by mohla zrak upřít do pustých vln moře,
hned zas vybíhala vstříc vlnám chvějícího se moře,
zdvíhajíc měkký šat obnaženého lýtka,
a toto prý smutná pravila v posledních nářcích,
vzbouzejíc studené vzlyky vlhkými ústy:
„Takto jsi mě, odvezenou od otcovských oltářů, věrolomný,
věrolomný, zanechal na pustém břehu, Thésee?
Takto odjížděje, nedbaje vůle bohů,
zapomnětlivý, ach, neseš domů proklaté křivé přísahy?
Což nic nemohlo obměkčit rozhodnutí kruté
mysli? Neměl jsi po ruce žádné slitování,
aby se tvé nelítostné srdce chtělo nade mnou smilovat?
Ale ne takové sliby jsi kdysi lichotivým
hlasem mi dával, ne v toto jsi ubohou kázal doufat,
nýbrž ve šťastný sňatek, ve vytoužené svatby:
to vše marné roztrhávají vzdušné větry.
Nyní ať už žádná žena nevěří přísahajícímu muži,
žádná ať nedoufá, že řeči muže jsou věrné:
dokud jejich mysl, něčeho žádostivá, touží to získat,
nebojí se ničeho přísahat, nešetří žádnými sliby:
ale jakmile je nasycena žádost dychtivé mysli,
na svá slova nepamatují, o křivé přísahy nedbají.
Jistě já jsem tě, zmítajícího se uprostřed víru zkázy,
vyrvala a raději se rozhodla ztratit bratra,
než abych ti, věrolomnému, v nejzazší chvíli chyběla:
za to budu dána zvěři a ptákům, aby mě rozsápali,
jako kořist, a mrtvá nebudu pohřbena nahrnutou zemí.
Jaká lvice tě zrodila pod osamělým útesem,
jaké moře tě počaté vyplivlo z pěnících vln,
jaká Syrta, jaká dravá Skylla, jaká pustá Charybda,
ty, jenž za sladký život vracíš takové odměny?
Nebyl-li ti po chuti náš sňatek,
protože ses hrozil krutých příkazů starého otce,
přece jsi mě mohl odvést do svých sídel,
abych ti sloužila jako otrokyně milou prací,
omývajíc bílé nohy čirými vodami,
nebo prostírajíc tvé lože purpurovou přikrývkou.
Ale proč já nadarmo naříkám nevědomým vánkům,
pomatená neštěstím, těm, jež bez jakýchkoli smyslů
nemohou ani slyšet vyslané hlasy, ani je vracet?
On pak už se zmítá téměř uprostřed vln,
a žádný smrtelník se neobjevuje na prázdné chaluze.
Tak, přespříliš se rouhajíc v nejzazší chvíli, krutý
osud dokonce záviděl našim nářkům sluch.
Všemohoucí Iuppitere, kéž by v prvním čase
kekropské zádě nebyly dosáhly knósských břehů,
a věrolomný plavec, nesa strašnou daň nezkrotnému býku,
nebyl na Krétě uvázal lano,
a tento zlý host, skrývaje pod sladkou podobou kruté
úmysly, nebyl odpočíval v našich sídlech!
Neboť kam se obrátím? O jakou naději se, ztracená, opřu?
Mám vyhledat idská pohoří? Ach, širou tůní,
kde je dělí divoká hladina moře?
Či mám doufat v pomoc otce, jehož jsem sama opustila,
následujíc jinocha potřísněného bratrovou krví?
Či se mám utěšovat věrnou láskou chotě,
jenž prchá, ohýbaje v tůni pružná vesla?
Nadto pobřeží bez jediné střechy, pustý ostrov,
a není východu, když vlny moře obkličují:
žádný způsob útěku, žádná naděje: vše je němé,
vše je pusté, vše ukazuje zkázu.
Přece však mi dříve neochabnou oči smrtí,
ani dříve neodejdou z unaveného těla smysly,
než si od bohů vyžádám, zrazená, spravedlivou pomstu
a v poslední hodině budu vzývat věrnost nebeských.
Proto vy, jež trestáte činy mužů mstivým trestem,
Eumenidy, jimž čelo, ověnčené hadím vlasem,
před sebou nese hněvy vydechující hrudi,
sem, sem přijďte, slyšte mé nářky,
jež já, běda ubohé, jsem nucena vydávat z nejhlubšího morku,
bezmocná, planoucí, slepá šíleným běsněním.
Poněvadž se rodí pravdivé z hloubi srdce,
nedopusťte, aby náš žal vyzněl naprázdno,
nýbrž s jakou myslí mě Théseus opustil samotnou,
s takovou myslí, bohyně, ať zahubí sebe i své.“
Když ze zarmouceného srdce vyřkla tato slova,
úzkostně žádajíc trest za kruté činy,
přisvědčil vládce nebešťanů nepřemožitelnou vůlí,
na to pokynutí se zachvěla země i hrozivá
moře a svět otřásl třpytnými hvězdami.
Sám pak Théseus, s myslí zahalenou temnou mlhou,
pustil ze zapomnětlivého srdce vše,
co dříve jako příkazy pevnou myslí držel,
a nezdvihaje smutnému otci radostná znamení,
neukázal, že zdráv spatřuje erechthejský přístav.
Neboť vyprávějí, že kdysi, když Aigeus svěřoval větrům
syna, opouštějícího s loďstvem hradby bohyně,
obejmuv jinocha, dal mu takové příkazy:
„Synu, jediný, mnohem milejší mi než život,
synu, jehož jsem nucen vypustit v nejisté osudy,
nedávno mi vrácený na krajní hranici stáří,
poněvadž můj osud a tvá vroucí statečnost
mi tě vyrvávají proti vůli, tobě, jemuž dosud mdlé
oči nejsou nasyceny milou podobou syna,
nepošlu tě rozjařen s radostným srdcem,
ani ti nedovolím nést znamení příznivého osudu,
nýbrž nejprve vydám z mysli mnohé nářky,
hyzdě šediny zemí a nasypaným prachem,
potom pověsím na kolísavý stěžeň zbarvené plachty,
aby náš žal a požár naší mysli
vyjádřila plachta zatemněná iberskou rzí.
Jestliže ti to dopřeje obyvatelka svatého Itónu,
jež přisvědčila hájit náš rod a sídla Erechthea,
abys pravici potřísnil krví býka,
pak opravdu učiň, ať tyto příkazy, uložené
v pamětlivém srdci, mají sílu, a žádný věk je nesmaže,
aby, jakmile tvé oči spatří naše návrší,
ráhna ze všech stran složila smuteční roucho
a stočená lana vztyčila bílé plachty,
abych, spatřiv je co nejdříve, radostnou myslí
poznal, až tě příznivý čas vrátí zpět.“
Tyto příkazy, jež dříve Théseus pevnou myslí držel,
jako mraky hnané dechem větrů
opouštějí vzdušný vrchol zasněžené hory, opustily.
Ale otec, jak z nejvyššího hradu vyhlížel,
stravuje úzkostné oči v neustálém pláči,
jakmile spatřil plátna nadmuté plachty,
vrhl se střemhlav z vrcholu skalisk,
domnívaje se, že Théseus je ztracen nelítostným osudem.
Tak divoký Théseus, vešed pod zhoubné otcovské střechy domu,
přijal takový žal,
jaký způsobil Mínóově dceři zapomnětlivou myslí.
Ona pak, hledíc smutně na odjíždějící loď,
zraněná převracela v duši mnohé starosti.
Ale z druhé strany se vznášel kvetoucí Iakchos
s houfem satyrů a s nískými Sílény,
hledaje tě, Ariadné, a rozpálen tvou láskou.
Ti tehdy čile všude běsnili s pomatenou myslí,
„euhoe“ jásajíce, „euhoe“ zaklánějíce hlavy.
Jedni z nich třásli thyrsy se zahaleným hrotem,
jiní metali údy roztrhaného býčka,
jiní se opásávali svíjejícími se hady,
jiní slavili tajné obřady v dutých koších,
obřady, jež zasvěcení marně touží slyšet nezasvěcenci,
jiné tloukly do bubínků vztyčenými dlaněmi
nebo vzbuzovaly jemné cinkání z hladké mědi,
mnohým hučely rohy chraptivými zvuky
a barbarská píšťala skřípěla hrozivým zpěvem.
Takovými postavami velkolepě ozdobena pokrývka
objímajíc lože halila je svým rouchem.
Když se thessalské mužstvo dychtivým hleděním
nasytilo, počalo ustupovat svatým bohům.
Zde, jako když Zefyros ranním dechem
čeříc klidné moře pohání skloněné vlny
za vycházející Auróry pod prahy bloudivého slunce,
jež zprvu zvolna, hnány mírným vánkem,
postupují a lehce zní údery smíchu,
potom, jak vítr sílí, houstnou víc a víc
a plujíce z dálky se rdí purpurovým světlem,
tak tehdy, opouštějíce královské střechy předsíně,
každý k sobě odcházel toulavou nohou.
Po jejich odchodu přišel první z vrcholu Pélia
Cheirón, nesa lesní dary:
neboť kolik jen květin nesou pláně, kolik jich thessalská
krajina rodí na velkých horách, kolik jich u vln řeky
plodí úrodný van vlažného Favonia,
ty sám přinesl spletené do pestrých věnečků,
jimiž pohlazený dům se usmál libou vůní.
Ihned je tu Péneus, zelenající se Tempe,
Tempe, jež obkličují nad nimi visící lesy,
opouštěje je, aby je dórské najády slavily rejem,
ne s prázdnou: neboť přinesl z kořene vysoké
buky a statné vavříny s rovným kmenem,
nikoli bez kolísavého platanu a pružné sestry
spáleného Faethonta a bez vzdušného cypřiše.
Ty rozestavěl kolem sídla, široko spletené,
aby se předsíň, zahalená měkkým listím, zelenala.
Za ním následuje důmyslného srdce Prométheus,
nesa vybledlé stopy starého trestu,
jejž kdysi, s údy připoutanými řetězem ke skále,
odpykal, vise ze strmých vrcholů.
Potom otec bohů se svatou chotí a dětmi
přišel, ponechávaje na nebi tebe samotného, Foibe,
a zároveň tvou sestru, obyvatelku hor Idru:
neboť sestra spolu s tebou pohrdla Péleem
a nechtěla slavit svatební pochodně Thetidiny.
Když ti spočinuli údy na sněžných sedadlech,
stoly byly bohatě obtíženy rozmanitou hostinou,
zatímco mezitím, potřásajíce těly chabým pohybem,
Parky počaly vydávat pravdomluvné zpěvy.
Jim třesoucí se tělo ze všech stran objímající roucho,
bílé, opásalo kotníky purpurovým lemem,
a růžové stužky spočívaly na sněžném temeni,
a ruce podle obyčeje konaly věčnou práci.
Levice držela přeslici obalenou měkkou vlnou,
pravice pak lehce vytahujíc nitě obrácenými
prsty je tvarovala, hned skloněným palcem kroutíc
otáčela vyvážené vřeteno hladkým vírem,
a tak zub, ukusuje, stále vyrovnával dílo,
a okousaná vlna ulpívala na vyprahlých rtech,
jež dříve vyčnívala z hladké nitě.
Před nohama pak měkká rouna zářivé vlny
střežily proutěné košíčky.
Ty, škubajíce rouna, jasnozvučným hlasem
vylily takové osudy božskou písní,
písní, kterou žádný věk potom neusvědčí ze lži:
„Ó slávo vynikající, rozmnožující velké ctnosti,
ochrano émathské moci, proslavený svým synem,
přijmi, co ti sestry zjevují v radostném světle,
pravdomluvné orákulum. Ale vy, jež osudy následují,
bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Přijde ti brzy, nesa to, co si manželé přejí,
Hesperos, přijde s příznivou hvězdou choť,
jež ti mysl zaleje láskou obměkčující duši
a chystá se s tebou spojit mdlé sny,
podkládajíc hebké paže pod statnou šíji.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Žádný dům nikdy nespojil takové lásky,
žádná láska nespojila takovou úmluvou milence,
jaká je u Thetidy, jaká je svornost u Pélea.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Narodí se vám Achilleus, jenž nezná strach,
nepřátelům známý ne zády, nýbrž statečnou hrudí,
jenž velmi často jako vítěz v proměnlivém závodě běhu
předstihne ohnivé stopy rychlé laně.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
S ním se ve válce nezměří žádný hrdina,
až frýžské pláně budou téci teukerskou krví,
a obléhaje trojské hradby dlouhou válkou,
třetí dědic křivopřísežného Pelopa je zpustoší.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Jeho vynikající ctnosti a slavné činy
často vyznají při pohřbu synů matky,
když si z šedivého temene rozpustí neupravený vlas
a zhmožděnou hruď zbarví slabými dlaněmi.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Neboť jako žnec, sklízející husté klasy,
pod žhoucím sluncem žne zlátnoucí pole,
tak povalí těla Trójanů nepřátelským železem.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Svědkem jeho velkých ctností bude vlna Skamandru,
jež se všude rozlévá do rychlého Helléspontu,
jehož tok, zužujíc hromadami pobitých těl,
ohřeje hluboké proudy smíšené s krví.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Konečně svědkem bude i kořist vydaná smrti,
když oblá hranice, navršená do vysokého náspu,
přijme sněžné údy zabité panny.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Neboť jakmile osud dá unaveným Achájcům možnost
rozvázat Neptunova pouta dardanského města,
vysoké hroby se zvlhčí Polyxeninou krví,
jež jako oběť podléhající dvojbřitému železu
složí bezhlavé tělo s pokleslým kolenem.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Proto nuže, spojte vytoužené lásky srdce.
Ať choť přijme šťastnou úmluvou bohyni,
ať už dávno dychtivému muži je odevzdána nevěsta.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.
Chůva, navštěvujíc ji za vycházejícího světla,
nebude moci ovinout její šíji včerejší nití,
bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena,
ani úzkostná matka, zarmoucená odloučeným ložem
nesvorné dcery, nepřestane doufat v milé vnuky.
Bězte, táhnouce útek, bězte, vřetena.“
Takové šťastné věci kdysi Péleovi předpovídajíce
zpívaly Parky božskou hrudí své písně.
Neboť kdysi nebešťané osobně navštěvovali cudné domy
hrdinů a ukazovali se smrtelnému shromáždění,
dokud ještě nebyla zbožnost zavržena.
Často otec bohů v zářícím chrámu, když se vracely
každoroční oběti o slavnostních dnech,
spatřil, jak na zem padá sto býků.
Často toulavý Liber na nejvyšším vrcholu Parnasu
hnal Thyiady jásající s rozpuštěnými vlasy,
když ho Delfané, o závod se řítíce z celého města,
radostně přijímali s kouřícími oltáři boha.
Často ve smrtonosné válečné bitvě Mavors
nebo paní rychlého Trítónu, nebo rhamnúská panna
osobně povzbuzovala ozbrojené houfy lidí.
Ale poté, co byla země poskvrněna nešlechetným zločinem
a všichni zapudili spravedlnost z žádostivé mysli,
bratři zbrotili ruce bratrskou krví,
syn přestal oplakávat zemřelé rodiče,
otec si přál smrt mladého syna,
aby se volně zmocnil květu nevdané macechy,
bezbožná matka, oddávajíc se nevědomému synovi,
bezbožná se nebála poskvrnit rodičovské bohy:
vše dovolené i nedovolené, smíšené zhoubným běsněním,
odvrátilo od nás spravedlivou mysl bohů.
Proto se neuvolí navštěvovat taková shromáždění,
ani nestrpí, aby se jich dotklo jasné světlo.

Ačkoli mě, zemdleného neustálou bolestí, starost
odvolává, Hortale, od učených panen,
a mysl mé duše nemůže vydat sladké plody Múz:
sama se zmítá v takových neštěstích, —
neboť nedávno bratrovu bledou nohu
smáčí prýštící vlna léthejské tůně,
jehož trojská země pod rhoiteiským pobřežím,
vyrvaného našim očím, tiskne.
Nikdy tě, bratře milejší nad život,
už nespatřím? Ale jistě tě navždy budu milovat,
navždy budu zpívat truchlivé písně o tvé smrti,
jaké pod hustými stíny větví prozpěvuje
daulijský pták, naříkajíc nad osudem zahubeného Itya, —
ale přece i v takových žalech, Hortale, ti posílám
tyto přeložené písně Battiadovy,
abys sis snad nemyslel, že tvá slova, marně svěřená
toulavým větrům, vytekla z mé mysli,
jako jablko, poslané tajným darem od ženicha,
vyběhne z cudného klína panny,
jež je, chudák zapomnětlivá, uložené pod měkkým šatem,
když při příchodu matky vyskočí, vytřese;
a ono se řítí střemhlav dolů po svahu,
jí pak stoupá do smutné tváře prozrazující ruměnec.

Ten, jenž prohlédl všechna světla velikého vesmíru,
jenž vypátral východy a západy hvězd,
jak se zatmívá ohnivý lesk rychlého slunce,
jak hvězdy ustupují v určitých dobách,
jak Trivii, tajně zaháněje pod latmijské skály,
sladká láska odvolává z nebeského kruhu,
týž onen Konón mě spatřil v nebeském světle,
jako kadeř z Bereničina temene,
jasně zářící, kterou ona všem bohům,
vztahujíc hebké paže, slíbila,
v době, kdy král, obdařen novým sňatkem,
odešel pustošit assyrské hranice,
nesa sladké stopy nočního zápasu,
který svedl o panenskou kořist.
Je snad nevěstám protivná Venuše, a klamou
radost rodičů falešnými slzičkami,
jež hojně roní uvnitř prahů ložnice?
Ne — tak ať mi bozi pomohou — naříkají neupřímně.
Tomu mě naučila má královna mnohými nářky,
když její nový choť odcházel do hrozných bitev.
Ale ty jsi neoplakávala opuštěné lože osamělá,
nýbrž žalostné odloučení milého bratra?
Jak hluboko ti starost sžírala truchlivý morek!
Jak ti tehdy, znepokojené celým srdcem,
s vyrvanými smysly zmizela mysl! Ale já jsem tě jistě
znal od malé dívky jako velkodušnou.
Cožpak jsi zapomněla na šlechetný čin, jímž jsi dosáhla královského
sňatku, na který by se nikdo statečnější neodvážil?
Ale jaká slova jsi tehdy pronesla, smutně propouštějíc chotě!
Iuppitere, jak často jsi si otírala oči smutnou rukou!
Jaký tak velký bůh tě proměnil? Či proto, že milenci
nechtějí být daleko od milého těla?
A tehdy jsi mě za sladkého chotě všem bohům
neslíbila bez býčí krve,
jestliže se vrátí. On za nedlouhý čas
připojil dobytou Asii k hranicím Egypta.
Za tyto činy jsem já, odevzdána nebeskému shromáždění,
splácím dřívější sliby novým darem.
Nerada, ó královno, jsem odešla z tvého temene,
nerada: přísahám při tobě i při tvé hlavě:
ať po zásluze pyká, kdo by přísahal naplano:
ale kdo by tvrdil, že se vyrovná železu?
I ona hora byla podvrácena, největší na březích,
přes niž se plaví slavný potomek Thie,
když Médové zrodili nové moře, a když mladíci
barbarští proplavali loďstvem prostředkem Athu.
Co zmohou vlasy, když železu ustupují takové věci?
Iuppitere, kéž zhyne všechen rod Chalybů,
a ten, kdo první počal pod zemí hledat žíly
a kout tvrdost železa!
Krátce předtím odloučené kadeře, mé sestry, oplakávaly
můj osud, když se okřídlený kůň Memnona Aithiopského,
bratr, tepaje kolísavými perutěmi vzduch,
objevil, okřídlený oř lokerské Arsinoy,
a ten, zdvíhaje mě, odlétá vzdušnými stíny
a ukládá mě do cudného klína Venušina.
Sama Zefyritis tam vyslala svého sluhu,
řecká obyvatelka kanópských břehů.
Potom, aby na pestrém světle nebe nezářila jen
zlatá koruna z Ariadniných spánků,
upevněná, nýbrž abychom i my zářily,
zasvěcená kořist plavého temene,
mne, vlhkou od pláče, jak odcházím k chrámům bohů,
bohyně umístila jako novou hvězdu mezi staré:
neboť dotýkajíc se světel Panny a divokého Lva,
spojena s Kallistó Lykáonovou,
otáčím se k západu, jako vůdce před pomalým Bóótem,
jenž se sotva pozdě noří do hlubokého Ókeanu.
Ale ačkoli mě v noci tísní stopy bohů,
světlo mě pak vrací šedivé Téthyi,
(dovol mi zde promluvit s tvým svolením, rhamnúská panno:
neboť já ze žádného strachu nezatajím pravdu,
ani kdyby mě hvězdy roztrhaly nepřátelskými slovy,
nezamlčím, co skrývám v pravdivém srdci)
netěším se z těchto věcí tolik, jako se rmoutím, že navždy
budu, budu vzdálena od temene své paní,
s níž jsem já, dokud kdysi byla pannou, prosta všech
mastí, společně vypila mnoho tisíc.
Nyní vy, když vás spojila svatební pochodeň vytouženým světlem,
dříve svá těla svorným manželům
neodevzdávejte, obnažujíce odhozeným šatem prsy,
než mi onyxová nádoba nabídne milé dary,
váš onyx, vy, jež ctíte práva cudného lože.
Ale ta, jež se oddala nečistému cizoložství,
ať její špatné dary, marné, vypije lehký prach:
neboť já od nehodných nežádám žádné odměny.
Nýbrž spíše, ó nevěsty, ať vždy svornost vaše
a vždy stálá láska obývá vaše příbytky.
Ty pak, královno, když budeš hledíc na hvězdy bohyni
usmiřovat slavnostními světly Venuši,
nedopusť, aby tvá kadeř byla prosta masti,
nýbrž raději ji obdař hojnými dary.
Proč mě zadržují hvězdy? Kéž bych se zas stala královskou kadeří,
ať vedle Vodnáře září Órión.

Ó ty, milá sladkému muži, milá otci,
buď zdráva, a kéž tě Iuppiter obdaří dobrou pomocí,
dveře, o nichž říkají, že jste vlídně sloužily Balbovi
kdysi, když dům sám držel jako stařec,
a o nichž zas praví, že jste sloužily nevlídně přání,
poté co jste se, když stařec zemřel, staly manželskými,
nuže řekni nám, proč se o tobě praví, žes změněná
opustila věrnost k starému pánu.
Ne (tak ať se líbím Caeciliovi, jemuž jsem nyní odevzdána)
není to má vina, ačkoli se říká, že je má,
a nikdo nemůže říci, že jsem něčím pochybila:
vskutku, dveře, takový už je ten lid, jenž tě činí vinnou!
Kdo, kdykoli se najde něco špatně provedeného,
všichni na mě křičí: Dveře, je to tvá vina.
Nestačí to říci jedním slovem,
nýbrž musíš to učinit tak, aby to každý cítil a viděl.
Jak mohu? Nikdo se neptá ani se nesnaží zvědět.
My chceme; neváhej nám to říci.
Tedy především, že prý pannou byla nám odevzdána,
je nepravda. Nedotkl se jí dřívější muž,
jemuž visel mdlejší úd než útlá řepa,
nikdy se nezdvihl doprostřed k tunice:
nýbrž praví se, že otec toho syna poskvrnil lože
a zločinem potřísnil ubohý dům,
buď proto, že bezbožná mysl planula slepou láskou,
nebo proto, že syn byl neplodný s jalovým semenem,
a bylo třeba hledat, odkud by přišlo něco statnějšího,
co by dokázalo rozvázat panenský pás.
Vypravuješ o znamenitém otci podivuhodné zbožnosti,
jenž sám do klína svého syna vnikl.
A přece praví, že nejen toto zná
Brixia, ležící pod kýknejskou hlídkou,
kolem níž mírným tokem předbíhá plavá Mella,
Brixia, milovaná matka mé Verony,
nýbrž vypráví o Postumiovi a o lásce Cornelia,
s nimiž ona spáchala zlé cizoložství.
Tu snad někdo řekne: Cože? Ty, dveře, znáš tyto věci,
ty, jimž nikdy není dovoleno odejít od pánova prahu,
ani naslouchat lidu, nýbrž zde přibité k trámu
jen dům zavíráš nebo otevíráš?
Často jsem ji slyšely tajným hlasem mluvit,
o samotě se služkami, o těchto svých hanebnostech,
jmenujíc ty, jež jsme uvedly, poněvadž se domnívala,
že nemám ani jazyk, ani ouško.
Kromě toho dodávala kohosi, jehož nechci jmenovat
jménem, aby nezvedl zrzavé obočí.
Je to vysoký člověk, jemuž kdysi způsobilo velké spory
falešné porození z lživého břicha.

Že mi, sklíčen osudem a trpkou náhodou,
posíláš tento lísteček, slzami popsaný,
abych trosečníka, vyvrženého zpěněnými vlnami moře,
pozvedl a vrátil od prahu smrti,
jehož ani svatá Venuše nenechává odpočívat měkkým spánkem,
opuštěného na osamělém loži,
ani Múzy sladkou písní starých spisovatelů
netěší, když úzkostná mysl bdí,
to je mi milé, neboť mě zveš svým přítelem
a žádáš odtud dary Múz i Venuše.
Ale aby ti nebyly neznámé mé nesnáze, Manlie,
a abys nemyslel, že nenávidím povinnost hostitele,
poslyš, v jakých vlnách osudu jsem sám potopen,
abys už od nešťastníka nežádal blažené dary.
V době, kdy mi bylo poprvé odevzdáno bílé roucho,
když kvetoucí věk trávil radostné jaro,
dosti jsem si pohrával; není mi neznámá bohyně,
jež mísí sladkou hořkost se starostmi:
ale celou tuto zálibu mi žalem odňala bratrova smrt.
Ó bratře, mně nešťastnému odňatý,
ty, ty jsi umíraje zlomil mé štěstí, bratře,
s tebou spolu je pohřben celý náš dům,
s tebou spolu zahynuly všechny naše radosti,
jež tvá sladká láska za života živila.
Jeho zánikem jsem z celé mysli zapudil
tyto záliby a všechny rozkoše ducha.
Proto, co píšeš, že je pro Catulla ve Veroně hanebné,
že zde kdokoli z lepší společnosti
zahřívá zkřehlé údy na opuštěném loži,
to, Manlie, není hanebné, spíše je to žalostné.
Odpustíš tedy, jestliže ti dary, jež mi žal odňal,
neposkytnu, když nemohu.
Neboť že u sebe nemám velkou zásobu spisovatelů,
to je proto, že žijeme v Římě: tam je můj dům,
tam mé sídlo, tam se tráví můj věk;
sem mě z mnoha následuje jen jedna schránka.
Když je tomu tak, nechtěl bych, abys soudil, že to činíme
se zlomyslnou myslí nebo s ne dosti ušlechtilým srdcem,
že se ti nedostalo hojnosti obojího, ač jsi žádal:
sám bych ti je nabídl, kdyby nějaká zásoba byla.

Nemohu zamlčet, bohyně, v jaké věci mi Allius
pomohl nebo jak velikými službami mi prospěl,
aby prchající čas ve staletích zapomnětlivých
nezastřel slepou nocí tuto jeho horlivost:
nýbrž povím to vám, vy pak povězte mnoha
tisícům a učiňte, ať tento papír mluví, i když zestárne,
a ať se stává i po smrti víc a víc známým,
a ať pavouk, tkající vysoko jemnou síť,
nekoná své dílo na opuštěném jménu Alliově.
Neboť jakou starost mi dala dvojaká Amathúsia,
víte, a jakým způsobem mě srazila,
když jsem hořel tolik jako trínacrijská skála
a málijská voda v oitajských Thermopylách,
a truchlivé oči nepřestávaly chřadnout neustálým pláčem
a líce být mokré smutným deštěm.
Jako když na vrcholu vzdušné hory prosvítavý
potůček vytryskne z mechem porostlého kamene,
jenž, když se střemhlav svalil ze strmého údolí,
přechází prostředkem cesty hustého lidu,
sladká úleva unavenému poutníku ve zpocení,
když tíživé vedro rozpukává vyprahlá pole.
Zde, jako plavcům zmítaným v černém víru
přichází mírněji vanoucí příznivý vánek,
vyprošený hned modlitbou k Polluxovi, hned ke Castorovi,
taková mi byla Alliova pomoc.
On otevřel širokou cestou uzavřené pole,
on nám dal dům, on i paní,
kde bychom mohli sdílet společné lásky.
Kam má bílá bohyně měkkou nohou
vešla a na ohlazeném prahu zářící chodidlo,
opřená o vrzavý střevíc, postavila,
jako kdysi, planouc láskou k choti, přišla
Láodameia do Prótesiláova domu,
nadarmo započatého, když ještě posvátnou krví
nebeská oběť neusmířila pány.
Kéž se mi nic tak velmi nelíbí, rhamnúská panno,
co by bylo lehkovážně podniknuto proti vůli pánů.
Jak hladový oltář touží po zbožné krvi,
poznala Láodameia po ztrátě chotě,
donucena pustit šíji nového manžela dříve,
než by přicházející jedna a zas druhá zima
v dlouhých nocích nasytila lačnou lásku,
aby mohla žít po přervaném manželství:
o čemž Parky věděly, že není daleko,
půjde-li jako voják k íliovým hradbám:
neboť tehdy únosem Heleny počala Trója svolávat
k sobě přední muže Argejců,
Trója (ó hrůza) společný hrob Asie a Evropy,
Trója, trpký popel mužů a všech ctností:
jež i mému bratru přinesla žalostnou smrt.
Běda, bratře mně nešťastnému odňatý,
běda, ubohému bratru odňaté milé světlo,
s tebou spolu je pohřben celý náš dům,
s tebou spolu zahynuly všechny naše radosti,
jež tvá sladká láska za života živila.
Jehož nyní tak daleko, ne mezi známými hroby,
ani uložený blízko příbuzného popela,
nýbrž pohřbeného v ohavné Tróji, v nešťastné Tróji,
zadržuje cizí země v nejzazší půdě.
K ní tehdy prý spěchajíc ze všech stran mládež
řecká opustila vnitřní domácí krby,
aby Paris, těše se z unesené cizoložnice, volný
netrávil klid v pokojné ložnici.
Kterou náhodou ti tehdy, překrásná Láodameio,
bylo vyrváno manželství, sladší nad život i duši:
tak velkým vírem lásky tě pohlcující
příval strhl do srázné propasti,
jakou prý Řekové u kyllénského Fenea
vysušují úrodnou půdu, když se vyčerpá bažina,
kterou prý kdysi, proboraje útroby hory, vykopal
nepravý syn Amfitryónův,
v době, kdy stymfálské obludy jistým šípem
pobil na rozkaz horšího pána,
aby brána nebes byla ošlapávána více bohy,
a aby Hébé nezůstala dlouhým panenstvím.
Ale tvá hluboká láska byla hlubší než ona propast,
jež tě, nezkrocenou, tehdy naučila nést jho.
Neboť ani tak milá stářím zemdlenému otci
jediná dcera nepěstuje hlavičku pozdního vnuka,
jenž, sotva konečně nalezen k dědovu bohatství,
vnese jméno do dosvědčených závětních desek,
ruše bezbožnou radost vysmátého vzdáleného příbuzného,
zaplašuje supa od šedivé hlavy:
ani se žádná holubice tolik netěšila ze sněžného holoubka,
družka, o níž se praví, že mnohem nestoudněji
stále sbírá polibky štípajícím zobáčkem,
než jakákoli žena, zvlášť roztoužená:
ale ty jsi sama předčila jejich veliké vášně,
jakmile ses spojila s plavým mužem.
Ničím nebo jen málo hodná jí tehdy ustoupit,
mé světlo se vneslo do mého klína,
kolem něhož pobíhaje sem a tam často Amor
zářil bílý v šafránové tunice.
Ta, ačkoli se nespokojuje jediným Catullem,
snesu vzácné úlety cudné paní,
abychom nebyli přespříliš protivní po způsobu bláznů:
často i Iuno, největší z nebešťanů,
nad vinou chotě stráví planoucí hněv,
poznávajíc přečetné úlety všežádostivého Jova.
A přece není správné srovnávat lidi s bohy,
sejmi nevděčné břímě třesoucího se rodiče.
A přece ona nebyla ke mně přivedena otcovskou pravicí
do domu vonícího assyrskou vůní,
nýbrž dala vzácné dárky v tajné noci,
vzaté z klína samého manžela.
Proto stačí, jestliže je nám jediným dán
den, který ona označuje bělejším kamínkem.
Tento dar, který jsem ti mohl zhotovit písní,
za mnohé služby, Allie, se ti splácí,
aby vaše jméno nezasáhla drsnou rzí
tento i onen den a jiný a jiný.
K tomu přidají bohové co nejvíce, co kdysi Themis
dávala jako dary starým zbožným lidem:
buďte šťastni, ty i zároveň tvůj život,
i dům, v němž jsme si hráli, i paní,
i ten, jenž nám na počátku dal půdu,
od něhož zprvu vzešlo všechno dobré,
a nade všechny mi ta, jež je mi milejší než já sám,
mé světlo, dokud žije, je mi sladké žít.

Nediv se, proč ti žádná žena,
Rufe, nechce podložit něžné stehno,
ani kdybys ji podplácel darem vzácného roucha
nebo skvosty průzračného drahokamu.
Škodí ti jistá zlá pověst, podle níž prý u tebe
v úžlabí podpaží sídlí divoký kozel.
Toho se všichni bojí. A není divu: je to velmi zlé
zvíře, s nímž by hezká dívka nelehla.
Proto buď zabij tu krutou pohromu nosů,
nebo se přestaň divit, proč prchají.

Má žena říká, že by se za nikoho nechtěla provdat raději
než za mne, ani kdyby ji žádal sám Iuppiter.
Říká to: ale co žena říká toužícímu milenci,
sluší se psát do větru a do rychlé vody.

Jestliže někomu po právu překáží prokletý kozel podpaží,
nebo jestliže někoho zaslouženě trápí zdlouhavá dna,
onen tvůj sok, jenž provozuje vaši lásku,
podivuhodně od tebe pochytil obojí zlo.
Neboť kdykoli souloží, pokaždé se mstí oběma:
ji hubí zápachem, sám hyne dnou.

Říkávala jsi kdysi, že znáš jen Catulla,
Lesbie, a že bys přede mnou nechtěla mít ani Jova.
Tehdy jsem tě miloval nejen tak, jak dav miluje milenku,
nýbrž jako otec miluje syny a zetě.
Nyní jsem tě poznal: proto, ačkoli hořím prudčeji,
přece jsi mi mnohem lacinější a lehčí.
Jak je to možné? ptáš se. Protože taková křivda milence
nutí milovat víc, ale přát méně dobra.

Přestaň si zasluhovat o kohokoli něčím dobrým
nebo se domnívat, že se někdo může stát vděčným.
Vše je nevděk, nic neznamená prokázat dobro:
ba naopak omrzí, omrzí a spíše škodí:
jako mne, jehož nikdo netíží tíže a trpčeji
než ten, kdo mě nedávno měl za jediného a jedinečného přítele.

Gellius slyšel, že strýc mívá ve zvyku kárat,
kdykoli někdo mluví o rozkoších nebo je provozuje.
Aby se to jemu nestalo, prohnětl strýci jeho vlastní
ženu a učinil ze strýce Harpokrata.
Čeho chtěl, dosáhl: neboť ať teď zneužívá ústa samého
strýce, strýc nepromluví ani slovo.

K tomu je dovedena má mysl tvou vinou, má Lesbie,
a tak sama sebe zahubila svou oddaností,
že ti už nemůže přát dobro, i kdyby ses stala nejlepší,
ani přestat milovat, i kdybys činila cokoli.

Je-li nějaká rozkoš pro člověka ve vzpomínce na dřívější dobré skutky,
když si pomyslí, že je zbožný,
že neporušil svatou věrnost, ani v žádné úmluvě
nezneužil moci bohů k oklamání lidí,
mnohé radosti tě čekají v dlouhém věku, Catulle,
z této nevděčné lásky.
Neboť cokoli dobrého mohou lidé komukoli říci
nebo učinit, to jsi ty řekl i vykonal:
vše, co bylo svěřeno nevděčné mysli, zahynulo.
Proč se tedy už déle trýzníš?
Proč se v duchu neobrníš a odtud se nestáhneš zpět
a proti vůli bohů nepřestaneš být nešťastný?
Je těžké náhle odložit dlouhou lásku;
je to těžké, ale tohoto dosáhni, jakkoli.
Toto je jediná záchrana, toto musíš zdolat;
to učiň, ať je to možné či nemožné.
Ó bozi, je-li vaší věcí slitovat se, nebo jestliže jste někdy komu
přinesli poslední pomoc už v samé smrti,
pohleďte na mne nešťastného, a žil-li jsem čistě,
vyrvěte ze mne tuto zhoubu a zkázu!
Běda mi, jak mi ochromení, vplíživší se do nejhlubších údů,
vypudilo z celé hrudi radosti.
Už nežádám to, aby mě ona zas milovala,
nebo, což není možné, aby chtěla být cudná:
sám si přeji být zdráv a odložit tuto ohavnou chorobu.
Ó bozi, splaťte mi to za mou zbožnost.

Rufe, marně a nadarmo mnou pokládaný za přítele
(marně? ba za velkou cenu a ke zlému),
takto ses mi vplížil a spaluje mi útroby,
běda, nešťastnému mi vyrval všechno naše dobro?
Vyrval jsi, ach, kruté jedu našeho
života, ach, morová ráno našeho přátelství.

Gallus má bratry, z nichž jednoho je půvabná žena,
druhého roztomilý syn.
Gallus je milý člověk: neboť spojuje sladké lásky,
aby s hezkým chlapcem ležela hezká dívka.
Gallus je hloupý člověk a nevidí, že je sám ženatý,
on, strýc, jenž učí strýce cizoložství.
Ale teď mě mrzí to, že tvá špinavá slina
pošpinila čisté polibky čisté dívky.
Ale to ti neprojde beztrestně: neboť tě všechna staletí
poznají a tvá pověst promluví, i když zestárne.

Lesbius je krásný: proč ne? Jehož má Lesbie raději
než tebe s celým tvým rodem, Catulle.
Ale přece ať tento krasavec prodá Catulla i s rodem,
najde-li tři polibky známých.

Co mám říci, Gellie, proč se ty tvé růžové rtíky
stávají bělejšími než zimní sníh,
když ráno vycházíš z domu a když tě osmá hodina z klidu
probouzí z měkkého lože za dlouhého dne?
Něco v tom jistě je: či šeptá pověst pravdivě,
že hltáš napjaté klády muže v rozkroku?
Tak to jistě je: křičí to ubohého Viktora popraskané
slabiny a rty poznamenané vyprázdněnou tekutinou.

Cožpak v tak velkém národě nebyl, Iuventie,
hezký člověk, jehož bys mohl začít milovat,
kromě toho tvého, z umírajícího sídla Pisauru,
hosta, bledšího než pozlacená socha?
Jenž ti nyní přirostl k srdci, jehož se odvažuješ
dávat přede mne, a nevíš, jaký zločin pácháš.

Quintie, chceš-li, aby ti Catullus byl dlužen za oči
nebo za cokoli jiného, co je dražší než oči,
nechtěj mu vyrvat to, co je mu mnohem dražší
než oči, nebo cokoli je dražší než oči.

Lesbie o mně za přítomnosti manžela mluví přemnoho zlého:
tomu hlupákovi je to největší radost.
Mezku, nic nechápeš. Kdyby na mne zapomněla a mlčela,
byla by zdravá: to, že teď štěká a hubuje,
znamená nejen, že pamatuje, nýbrž, což je mnohem palčivější,
že se hněvá: to jest, hoří a mluví.

„Chommoda“ říkával, kdykoli chtěl říci „commoda“,
a „insidiae“ Arrius „hinsidiae“,
a tehdy se podivuhodně nadál, že promluvil znamenitě,
když co nejsilněji řekl „hinsidiae“.
Věřím, tak jeho matka, tak svobodný strýc z matčiny strany,
tak řekl děd z matčiny strany i bába.
Když byl poslán do Sýrie, všem si odpočinuly uši:
slyšely tatáž slova mírně a lehce,
a potom se už takových slov nebály,
když náhle přichází hrozná zpráva,
že jónské vlny, poté co tam Arrius odjel,
už nejsou jónské, nýbrž „hjónské“.

Nenávidím a miluji. Ptáš se snad, proč to činím.
Nevím, ale cítím, že se to děje, a jsem trýzněn.

Quintia je pro mnohé sličná, pro mne je bílá, vysoká,
rovná. To vše jednotlivě takto uznávám,
celé to „sličná“ však popírám: neboť žádný půvab,
ani zrnko soli není v tak velkém těle.
Lesbie je sličná, ta když je celá překrásná,
pak jediná všem uzmula všechny půvaby.

Žádná žena nemůže o sobě říci, že byla tak milována
vpravdě, jako jsi ty ode mne, Lesbie má, byla milována.
Žádná věrnost nebyla nikdy v žádné úmluvě tak velká,
jako jaká se z mé strany našla v lásce k tobě.

Co dělá ten, Gellie, kdo s matkou a sestrou
chlípne a probdí noc s odhozenými tunikami?
Co dělá ten, kdo nedovolí strýci být manželem?
Víš vůbec, jak velký zločin na sebe béře?
Béře, ó Gellie, tolik, kolik nesmyje ani nejzazší Téthys,
ani otec nymf Ókeanos:
neboť není žádný zločin, jímž by se šlo dál,
ani kdyby se sám skloněnou hlavou pohltil.

Gellius je hubený: proč ne? Jemuž tak dobrá matka
a tak zdatná žije a tak spanilá sestra
a tak dobrý strýc a tak vše plné dívek,
příbuzných, proč by přestal být vyzáblý?
I kdyby se ničeho nedotýkal, kromě toho, čeho se dotknout není dovoleno,
najdeš dost důvodů, proč je hubený.

Ať se z Gellia a jeho matky zrodí z nešlechetného
sňatku mág a ať se naučí perskému věštění:
neboť mág se musí zplodit z matky a syna,
je-li pravdivá bezbožná víra Peršanů,
aby vděčný uctíval bohy přijatým zpěvem,
rozpouštěje tučnou blánu v plameni.

Ne proto, Gellie, jsem doufal, že mi budeš věrný
v této naší ubohé, této ztracené lásce,
že bych tě dobře znal nebo tě pokládal za stálého
nebo schopného zdržet mysl od hanebné ostudy,
nýbrž proto, že jsem viděl, že není ani matkou, ani sestrou
ta, k níž mě velká láska sžírala;
a ačkoli mě s tebou spojoval častý styk,
nevěřil jsem, že ti to bude dostatečnou příčinou.
Tobě to postačilo: tak velká je tvá radost z každé
viny, v níž je nějaký zločin.

Lesbie o mně vždycky mluví zle a nikdy nemlčí
o mně: ať zhynu, jestli mě Lesbie nemiluje.
Podle čeho? Protože zrovna tak činím i já: zlořečím jí
neustále, ale ať zhynu, jestli ji nemiluji.

Nijak zvlášť netoužím, Caesare, chtít se ti líbit,
ani vědět, zda jsi bílý či černý člověk.

Čurák cizoloží. Cizoloží čurák, jistě.
To je, jak se říká: hrnec si sám sbírá zelí.

Zmyrna mého Cinny konečně po deváté žni
od té doby, co byla započata, a vydaná po deváté zimě,
zatímco mezitím Hortensius pět set tisíc v jednom roce vychrlil,
Zmyrna bude poslána až k hlubokým vlnám Satrachu,
Zmyrnu budou šedivá staletí dlouho převalovat.
Ale Letopisy Volusiovy zemřou u samé Padovy
a často poskytnou makrelám volné suknice.
Malé památky mého druha ať jsou mi milé:
ať se dav těší z nadutého Antimacha.

Jestliže se němým hrobům může přihodit něco milého či vítaného
z naší bolesti, Calve,
s jakou touhou obnovujeme staré lásky
a oplakáváme kdysi ztracená přátelství,
jistě není předčasná smrt tak velkou bolestí
pro Quintilii, jako se raduje z tvé lásky.

Nemyslel jsem (tak ať mě bozi milují), že záleží na tom,
zda čichám k ústům či k zadku Aemilia.
Ono není o nic čistší, a toto o nic špinavější,
ba naopak zadek je čistší a lepší:
neboť je bez zubů. Tamto má zuby na půldruhé stopy,
a dásně má jako starý korbový vůz,
nadto rozšklebení, jaké mívá ve vedru rozevřená
kunda čurající mezkyně.
Tento souloží s mnohými a dělá ze sebe půvabného,
a není vydán do mlýna a k oslu?
Koho se dotkne nějaká žena, což bychom nemysleli, že by dokázala
lízat zadek nemocného kata?

Na tebe, na někoho-li, lze říci, smrdutý Viktie,
to, co se říká na užvaněné a hloupé:
s tím svým jazykem bys, kdyby ti přišlo vhod,
mohl lízat zadky a hrubé kožené střevíce.
Chceš-li nás úplně všechny zahubit, Viktie,
jen zívni: úplně dosáhneš, čeho toužíš.

Ukradl jsem ti, když sis hrál, medový Iuventie,
hubičku sladší nad sladkou ambrózii.
Ale neuniklo mi to bez trestu: neboť déle než hodinu
jsem, pamatuji se, byl přibit na vrcholu kříže,
zatímco se ti očišťuji a nemohu žádným pláčem
zmírnit ani trošku tvé ukrutnosti.
Neboť jakmile se to stalo, otřel sis mnoha kapkami
omyté rtíky všemi klouby prstů,
aby na nich nezůstalo nic pochyceného z mých úst,
jako špinavá slina počurané děvky.
Kromě toho jsi nepřestal vydávat nešťastníka nepřátelské lásce
a všelijak mě trýznit,
takže se mi ona hubička z ambrózie proměnila
na hubičku trpčí než trpká čemeřice.
Poněvadž takový trest ukládáš nešťastné lásce,
už nikdy potom nebudu polibky krást.

Caelius Aufilena a Quintius Aufilenu,
květ veronských jinochů, jsou bez sebe láskou,
tento bratra, onen sestru. To je, čemu se říká ono
bratrské, vpravdě sladké druhovství.
Komu mám spíše přát? Tobě, Caelie: neboť tvé
skutky nám prokázaly jedinečné přátelství,
když šílený plamen spaloval můj morek.
Buď šťasten, Caelie, buď mocný v lásce.

Přes mnohé národy a přes mnohá moře nesen
přicházím, bratře, k tomuto smutnému pohřebnímu obřadu,
abych tě obdařil posledním darem smrti
a nadarmo oslovil němý popel,
poněvadž mi osud odňal tebe samého,
běda, ubohý, nespravedlivě mi odňatý bratře.
Nyní však zatím přijmi toto, co podle starého obyčeje předků
bylo předáno jako smutný dar k pohřebnímu obřadu,
přijmi je, hojně skrápěná bratrským pláčem,
a navěky, bratře, buď zdráv a sbohem.

Jestliže bylo něco svěřeno mlčenlivému věrnému příteli,
jehož věrnost ducha je důkladně známa,
shledáš, že i já jsem po právu zasvěcen jejich řádu,
Cornelie, a považuj mě za Harpokrata.

Buď mi vrať, prosím, deset tisíc sesterciů, Silone,
a potom buď jakkoli surový a nezkrotný:
nebo, těší-li tě peníze, přestaň, prosím,
být kuplířem a zároveň surovým a nezkrotným.

Věříš, že jsem dokázal zlořečit svému životu,
jež je mi dražší než obě oči?
Nedokázal jsem, a kdybych mohl, nemiloval bych tak zoufale:
ale ty s Tapponem děláš ze všeho zrůdnosti.

Čurák se pokouší vystoupit na horu Pipléiskou:
Múzy ho vidlemi vyhazují střemhlav dolů.

Kdo vidí dražitele s hezkým chlapcem,
co si pomyslí, než že se chlapec touží prodat?

Jestliže se někdy někomu dychtícímu a přejícímu si dostalo něčeho,
v co nedoufal, to je duši obzvlášť milé.
Proto je i nám toto milé, dražší nad zlato,
že se mi vracíš, Lesbie, toužícímu:
vracíš se toužícímu a nedoufajícímu, sama se vracíš
k nám. Ó dni hodný bělejšího znamení!
Kdo žije šťastnější než já jediný, nebo kdo bude moci nazvat
věci žádoucnějšími než tento život?

Jestliže, Cominie, z rozhodnutí lidu tvé šedivé stáří,
poskvrněné nečistými mravy, zahyne,
nepochybuji ovšem, že nejprve tvůj jazyk, nepřítel dobrých,
vyříznutý, bude dán hltavému supu,
vyloupané oči pohltí černým hrdlem havran,
vnitřnosti psi, ostatní údy vlci.

Slibuješ mi, můj živote, že tato naše láska
bude mezi námi milá a věčná.
Velcí bozi, dejte, aby mohla slibovat pravdivě
a aby to řekla upřímně a ze srdce,
abychom směli po celý život protáhnout
tuto věčnou úmluvu svatého přátelství.

Aufileno, dobré milenky se vždy chválí:
přijímají odměnu za to, co se chystají udělat.
Ty, protože jsi mi slíbila, ale zalhala, jsi nepřítelkyně;
protože ani nedáváš a přece často béřeš, pácháš zločin.
Buď splnit je znakem počestné, nebo neslíbit znakem cudné,
Aufileno, bylo: ale uchvátit, co bylo dáno,
podvodem, znamená víc než počínání lakomé nevěstky,
jež se celým tělem prodává.

Aufileno, žít spokojena jediným mužem
je z vynikajících chval vdaných žen chvála:
ale spíše je lepší podlehnout komukoli a jakkoli,
než jako matka rodit strýci bratry z bratranců.

Jsi „mnohý“ člověk, Nasone, a přece s tebou není mnohý ten, kdo
se sníží: Nasone, jsi „mnohý“ i změkčilec.

Za prvního konzulátu Pompeiova dva, Cinno, mívali
Maecilii: když se stal konzulem nyní podruhé,
zůstali dva, ale k jednomu každému přirostlo na tisíc.
Úrodné je símě cizoložství.

Firmanským statkem je Čurák ne neprávem nazýván
bohatým, jenž v sobě má tolik znamenitých věcí,
všeliký druh ptáčnictví, ryby, louky, pole a zvěř.
Nadarmo: výdaje převyšují výnos.
Proto připouštím, ať je bohatý, jen ať mu vše chybí;
chvalme statek, jen ať sám doma trpí nouzí.

Čurák má kolem třiceti jiter louky,
čtyřicet pole: ostatní jsou moře.
Proč by nemohl bohatstvím předčit Krésa
ten, kdo na jednom statku vlastní tolik dober,
louky, pole, ohromné lesy, pastviny a bažiny
až k Hyperborejcům a k moři Ókeanu?
To vše je veliké, ale on sám je největší nade vše,
ne člověk, nýbrž vpravdě velký, hrozivý čurák.

Často, pátraje pro tebe pilnou a lovící myslí,
abych ti mohl poslat písně Battiadovy,
jimiž bych tě usmířil, abys ses nepokoušel
vrhat nepřátelské šípy až na mou hlavu,
vidím teď, že jsem tuto námahu podnikl nadarmo,
Gellie, a že tu mé prosby nic nezmohly.
Proti nim se my tvým šípům vyhýbáme pláštěm:
ale ty, probodnut našimi, budeš pykat.